Článek
Snad každý z nás někdy slyšel, nebo řekl větu „Po bitvě je každý generál“, nebo snad ještě expresivnější „No, to bys to určitě udělal nejlíp“ či „Tak si to příště zkus sám“. Většinou je ta první věta zabarvená sarkasmem ve smyslu těch dvou následujících. Většinou takto reagujeme na zpětnou vazbu (někdy zcela automaticky) vůči nám samým, někdy i vůči někomu dalšímu (většinou v otázce politiky a sportu). Ale není ve skutečnosti dobré být po bitvě generál?
V první řadě bychom se totiž měli nad každou zpětnou vazbou zamyslet. Ano, emoce hrají vždy nějakou roli při přijímání kritiky. Ale neměly by hrát roli zásadní. Přeci jen rozhodnutí učiněná v minulosti, která vedla k tomu, že jsme na kritika takových rozhodnutí zareagovali výše uvedenou větou, již vrátit nejdou. Můžeme se z výsledků takových rozhodnutí poučit. Můžeme se nad tím zamyslet a pro příště se rozhodnout jinak. Přeci jen, všichni máme hlavu jen jednu a každý z nás má odlišné životní zkušenosti, tedy každý má na situaci úplně jiný náhled. Není teda úplně fajn ho odpálkovat větou ve stylu „tak si to příště dělej ty“, ale zamyslet se nad tím stylem „asi máš pravdu, možná to příště zkusím jinak“. Pak je vlastně docela fajn mít kolem sebe několik takových „pobitevních generálů“, kteří nám mohou pomoci se podívat zpětně na výsledky našich rozhodnutí s odstupem a jiným pohledem na danou situaci. Protože jedině tak můžeme příště rozhodovat lépe, resp. rozhodovat tak, aby výsledek byl lepší (to není vždycky to samé).
Ta věta má ale podle mého u nás ve společnosti mnohem zásadnější problém. Ten spočívá ve velmi špatné sebereflexi, někdy v totální absenci sebereflexe. Když jsem učil na střední škole, setkal jsem se s mnoha žáky, jejichž fotografie by se vyjímala u hesla Dunning-Krugerův efekt. Postupem času jich bylo více a více. Takoví lidé nejenže si nepřipouští jedinou konstruktivně kritickou poznámku, která je má posunout někam dál. Tito lidé často sami v sobě ani chybu ve svých rozhodnutích nevidí. Tím pádem se nemohou poučit a příště se ve stejné situaci rozhodnout jinak. Hezkým příkladem mohou být lidé v exekuci - drtivá většina lidí v exekuci totiž nemá jen jednu, má jich mnoho. Stejným příkladem mohou být lidé, kteří se nechali opakovaně napálit podvodníky. Takoví lidé naopak vyloženě potřebují kolem sebe celou armádu „pobitevních generálů“, kteří by jim možná dali střídmý zpětný pohled na jejich rozhodnutí.
Je tedy opravdu nutné zabarvovat větu „Po bitvě je každý generál“ takovým sarkasmem? Neměli bychom si naopak ze zpětné vazby vzít ponaučení, minimálně se nad zpětnou vazbou zamyslet a sami v sobě se trochu kriticky zhodnotit? Možná se pak naše společnost bude rozhodovat jinak, bude mít tendenci na sobě pracovat, možná bude otevřenější konstruktivní kritice a v neposlední řadě to může vést k přirozenému dovzdělávání se v mnoha oblastech.
