Článek
S manželkou jsme se brali před patnácti lety, kdy se nám narodila naše první a jediná dcera. Měli jsme tenkrát velikou radost, asi jako každý novopečený rodič, a byli jsme hrdí na to, jak se nám rodina rozrůstá.
Jak naše dítě rostlo, mělo své zájmy, koníčky a přátele. Když potomek dospívá, je pro oba rodiče velká zodpovědnost vést dnes již dospívající slečnu správnou cestou. Puberta, párty, přátelé, první lásky. Zná to snad každý. A jako každý potomek, ne se všemi problémy se svěřuje právě rodičům…
Když ale vidíte svou jedinou dceru takto dospívat, máte stále větší obavy z toho, co bude dál, až si přivede přítele. Jako rodič máte pocit, že nesmíte v tomto ohledu selhat a přejete si, aby z toho dítka byla rozumná slečna, se smyslem pro zodpovědnost.
Byl to středeční večer, jako každý jiný. Po pracovním dni jsem relaxoval s novinami v ruce a manželka se dívala na televizi na nějakou její oblíbenou telenovelu. Dcera byla jako obvykle ve svém pokoji, vypadalo to, že bude klid. Zmýlil jsem se. Najednou se ve dveřích objevila naše dcera a špitla, že nám musí něco říct.
Manželka pauzla telenovelu a já odložil noviny a konferenční stolek. „Pojď si k nám sednout a povídej“, usmála se manželka a rukou pokynula, aby si k nám dcera přisedla. „Copak se děje?“ dotázala se, když se usadila mezi námi. Chvilku na nás koukala, střídavě na manželku a na mne. Pak se osmělila: „Jsem těhotná.“
Manželka překvapením vytřeštila oči a pootevřela pusu, načež se začala usmívat.
Ve mně hrklo a přemýšlel jsem, jestli jsem se nepřeslechl. Je to tu? Tak brzo? Hlavou mi proběhlo posledních 15 let života a nedávalo mi smysl, že bych měl být dědečkem. Samozřejmě jsem si to vždy přál, ale ne tak brzo. Co škola? Zázemí? A to hlavní - s kým to má? Předpokládal jsem, že takové věci probírá hlavně s matkou, jenže ta očividně o ničem také nevěděla.
Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli si to plánuje nechat. A nastalo ticho.
Manželka na mne překvapivě pohlédla a v dceři by se krve nedořezal, jaký měla očividně strach z toho, co přijde. Manželka se mne zeptala, jak to myslím. Zkusil jsem jí vysvětlit, že taková věc se musí nejdřív pořádně promyslet, jestli je rozumné, aby naše dcera měla v tak útlém věku dítě s někým, koho ani neznáme. Nemá ukončenou školu, vlastní zázemí, zkušenosti se životem… Pak jsem se dcery zeptal, kdo je otec.
Byla bledá jako stěna a oči skleněné, jak byly zalité slzami. Roztřeseným hlasem se mě zeptala, jestli to myslím vážně. Přikývl jsem a znovu jsem se snažil vysvětlit situaci. „Jsi mladá, život máš před sebou, nechci, aby jsi se tak brzy vázala tak velkou odpovědností. Navíc, nejdřív bys měla dodělat školu a postavit se na vlastní nohy, najít si dobře placenou práci. Podle mne je to příliš brzy.“
Manželky výraz se změnil na rozčilený. „Tohle je tvoje první reakce? Místo abys jí řekl, že to zvládne, že ji podpoříme, tak… tohle?“ vyjela na mne. Snažil jsem se ji uklidnit, ale nechat si dítě by znamenalo přehodnotit celý náš dosavadní život a změnit životní styl. Manželka nepracuje, dcera na střední, otec neznámý. Vyhlídky skutečně žalostné a rozhodně jsem nechtěl, aby bylo ještě hůř. Jenže manželka o tom nechtěla ani slyšet. Hrála stále stejnou písničku, jak je dítě požehnání a že jít na potrat by bylo proti přírodě. Sám vím, že mít dítě je požehnání, však jsem také jedno vychoval. Ale to bylo v době, kdy jsme si to také mohli dovolit. Je správné odsoudit dosud nenarozeného dítěte?
„A jak si to tedy představuješ?“ zeptal jsem se manželky. „Půjdeš pracovat, abychom se uživili? Nebo dcera skončí školu a půjde pracovat? Kde vezmeme peníze? Dcera se sama nemůže starat o novorozence. Co zázemní? Budeme tady bydlet ve 4 lidech? V bytě 2+1? Dítě bude v noci plakat a nevyspíme se, jak pak budeme schopni vůbec fungovat?“ Prarodiče nepřicházeli v úvahu, jelikož již nežijí.
Manželka evidentně neposlouchala, nebo jí to bylo jedno. Zvedla se z gauče a se slovy „Už toho mám dost.“ Dceru objala, hladila po vlasech a mne oznámila, že už nejsem součástí rodiny.
Za zbytek peněz, které měla ode mne, si pronajala penzion a ještě ten večer odešla i s dcerou. Přemlouval jsem obě dvě, aby zůstaly. Manželka byla pevně rozhodnutá a dcera šla za ní. Absolutně jsem nechápal, proč tak jedná. Přišlo mi, že se zbláznila.
Je tomu několik měsíců, kdy se mi narodilo vnouče. Dnes již bývalá manželka mi to oznámila SMSkou. S dcerou se nevídáme, protože se odstěhovali na druhý konec republiky. Věřím ale, že se má dobře - finančně jsou zajištěné - protože mne obě daly k soudu, platím jim celkem velké příspěvky na bydlení. Samy chodí ještě po úřadech prosit o finanční podporu. Manželka si našla práci v úklidové firmě a má nějakou novou známost, se kterou se znala ještě za našeho manželství. Dcera je doma.
Takový život jsem si nepředstavoval. Nyní bydlím sám. Občas se mi stýská po dceři a po našem „ideálním“ vztahu, který se po 15 letech rozpadl téměř mrknutím oka.
