Článek
Po včerejším loučení u přátel se budím až v 7:30 h. Ne, že bych jindy vstával dřív, ale za půl hodiny začíná mše svatá. To by byl blbý začátek poutě beze mše. Rychle jsem se oblékl a mažu si to do kostela. Ministruji, takže musím být v kostele alespoň pět minut před osmou, abych se stihl obléct do ministrantského. Na otázku pana faráře, kdy vlastně jdu do toho Santiaga, s úsměvem odpovídám, že hned po mši. Tak si zavolá ministranta a za mými zády mu něco šeptá. Tak, a jdeme na to. Cítím se trošku „na vodě“, to je zřejmě z toho včerejšího loučení u přátel. Více než na mši se soustřeďuji na to, abych to nemusel jít rozdýchávat na čerstvý vzduch. Doufám, že na mně nejde nic vidět. Blíží se konec, ještě požehnání a vyrazím. Najednou začíná pan farář vykládat něco o mně, o Santiagu, a že dnes odcházím na svou velkou pouť, a tak mi uděluje požehnání na cestu. Kdo znáte pana faráře, tak je vám jasné, že na mně nezůstala nit suchá.
Když vycházím z kostela, tak tu čekají scholastici, k nim se přidávají kamarádi a také pár farníků. Všichni se chtějí rozloučit. Je to divné, že se ke mně tolik lidí najednou má. Beru vše s humorem - kdo ví, kam až dojdu. Asi by to tu bylo na dlouho, tak všem říkám o mém nedobaleném batohu a pospíchám domů. Házím zbytek oblečení do krosny a přemýšlím, co vydělat, aby se mi tam vlezl litr slivovice od strýce. Když batoh pro zajímavost vážím, váha ukazuje 15 kg. Slivovici nechávám s těžkým srdcem doma. Snad se nevypaří nebo nechytne sušku. Mamka vyzvídá, jestli mám nějakou lékárničku. Tak jen odvětím, že jsem zdravý, tak na co léky. Po zjištění, že jsem si nic nevzal, mně balí léků, jako kdybych měl zásobovat lékárnu. Začínám probírat, co všechno mně dává a třídím to. Nikdy jsem takovou cestu nešel, chodil jsem maximálně se psem ven, takže moc netuším, co budu potřebovat. Vše potřebné je zabalené a na řadu přichází loučení doma. Mamka mně stále nevěří, že někam jdu. V jejich očích čtu, že má o mě opravdu veliký strach, obavu o to, kde v příštích dnech, týdnech a možná i měsících složím hlavu. Raději loučení neprotahuji, loučím se s taťkou, sourozenci a vyrážím směr Santiago!
První kroky, tedy spíše kilometry, jdu s nadšením a zápalem. Hltám každý metr krajiny, kterou sice znám, ale vím, že ji na dlouho zase neuvidím. Trasu jsem nijak zvlášť nepromýšlel, můj plán je takový, že se musím nějak dostat do Mikulova a tam najít značku, která mě bude doprovázet až do Santiaga. Jsem ve Vracově, kde jsem byl snad už stokrát. Myslel jsem si, že to bude procházka „růžovým sadem“, ale ono to asi nebude tak jednoduché. Zacházím si a už mám pár kilometrů navíc. Ve Vacenovicích jsem za chvilku a u kostela dělám první pauzu. Pomodlím se a jdu jíst. První jídlo na cestě. Přemýšlím, že takto, a možná mnohem hůř, budu jíst ještě kdoví jak dlouho. Zvláštní představa, nějak mi stále nedochází, co mě čeká. Na co jsem se to vlastně dal? Nevzal jsem si příliš velké sousto? Zvládne to mé tělo? Ramena začínají bolet a batoh je s každým dalším kilometrem v nohách těžší a těžší. Na cestu jsem si moc jídla nebral, je to zbytečná zátěž. Všude jsou obchody, kde si můžu cokoliv koupit. Tak sbalím svých pár švestek a půjdu dál. V Mutěnicích musím někde poobědvat. Stále mi není nijak do skoku, ale museli jsme se rozloučit pořádně, kdo ví, jak dlouho budu pryč. Zastavuji se v restauraci a dávám si vývar, po něm by se mně mohlo udělat líp. Když se zvedám od stolu cítím, jak mám těžké nohy, všechno mě bolí a od žaludku taky stále nic moc. Vycházím za Mutěnice a vidím kapličku. Tady bude má první noc. Je to tu moc pěkné. Kolem kapličky jsou stromy a keře, takže mě nepůjde vidět. Kaple je zasvěcená sv. Rochovi a sv. Štěpánovi. Stmívá se. Soukám se do spacáku a začínám mít obavy, že mě v noci budou budit nezvaná zvířátka. Asi jen párkrát v životě jsem spal takhle pod širákem, a to vždy s někým. Dnes budu poprvé spát takto sám. No, jisté obavy mám, to nebudu tajit, ale musím věřit, nějak to dopadne. Je to divné nevědět, co mě čeká příští dny. Mám cíl, ale cesta je mi neznámá.
Ušel jsem 33 km a utratil 52 Kč.
