Článek
Vstávám už v 6:15 h, budí mě zima. Balím věci a vyrážím s myšlenkou, že když se budu hýbat, bude mi teplo. Po pár kilometrech jsem zahřátý a ve vesnici kupuju jídlo. Dneska se šlape dobře, už v 10 h mám za sebou 16 km, to bude tím brzkým probuzením. Ve Wallsee dávám druhou snídani a odpočívám. Teď nebude dlouho žádná vesnice, tak se musím pořádně posilnit. Ve vysokém tempu vycházím z městečka. Zastavuji se až na oběd něco po 12 h. Obědvám všechno co zbylo z obou snídaní a valím dál. Začíná mi docházet voda.
Cesta je monotónní a přestává mě bavit. Po cyklostezce se jde moc dobře, ale vidím půl kilometru před sebe a půl kilometru za sebe a nikde nic. Po levé ruce Dunaj a široko daleko jen cyklostezka, která nemá konce. Jsem unaven odpoledním sluncem, tak si na chvíli zdřímnu. Ulehám přímo na cestu a usínám během pár sekund. Asi po hodině mi budíček udělají mravenci, tak zvedám kotvy. Vůbec se mi nechce. Jak jsem byl ještě před pár hodinami nadšený, že cesta utíká, tak teď se mi zdá, jako kdybych se pohyboval rychlostí šneka. Jen se doplazit někam, kde budu moct spát.
I dnes mě pár lidí oslovuje, kudy že to mám namířeno. Vždy vládne super atmosféra. Všichni jen s obdivem či myšlenkou, že potkali blázna, přejí: „Buen camino“ (to znamená: Šťastnou cestu).
Došla mi voda a s myšlenkou, že nemám vodu, se jde opravdu špatně. To nejen proto, že je horko a stále paří slunko, ale taky proto, kdyby se něco neočekávaného stalo a já bych potřeboval vodu. Musím najít co nejdříve jakýkoli vodní zdroj. V potoku si namáčím aspoň rty, abych zahnal pocit žízně. Stále zrychluji, každou chvíli bych měl být v Enns. Když procházím takovým předměstím tohoto městečka, tak vidím mnoho stavenišť s dělníky. Proč se nezeptám na vodu? Sám nevím, prostě jdu dál a doufám, že tu bude restaurant nebo obchod. Nic mě nenutí se zeptat. Ano, žízeň sice mám, ale stud a jazyková bariéra jsou silnější. Konečně je tu čerpací stanice a u ní bar jak v Americe, kde jsem teda nebyl, ale viděl jsem to ve filmech. Jakmile vcházím dovnitř, snad všichni se na mě otočí. Je tu pár lidí u stolků a několik pořádných chlapů sedí na barových židlích a vykládají si s barmankou. Jdu přímo k nim a nechávám si do půllitru namíchat fantu s vodou. Vypil jsem to najednou, tak si dávám hned druhou. Ti chlapy u baru mě zkoumají od hlavy až k botám. Jeden se ptá na váhu batohu. Tak mu rukama ukazuji, že 15 kg. Nevěřícně kroutí hlavou. Ještě prosím paní barmanku, ať mně dopustí vodu do mé petky. Po menší pauze jdu do centra Enns a doufám, že najdu kostel a s ním kněze, který mě ubytuje. Skoro hodinu mi trvá cesta do centra města. První musím jít při kolejích, které jsou oplocené, tudíž musím najít nějaký mostek či podchod. Jakmile jsem prošel podchodem, tak se ocitám v industriální zóně. Asi po další hodině se konečně dostávám do centra města.
K mému překvapení je zdejší kostel klášterní a jsou zde františkáni. Jdu zkusit zazvonit na klášter. Je tu zvonek jak na bytovce, tak když se nikdo neozývá, zvoním na další a další. Nakonec zvoním na kuchyň. Po chvilce se ozývá paní a radí mi, že mám zazvonit na bratra, jehož jméno si již nepamatuji. Po chvilce se ozve, ale vůbec si nerozumíme, takže mám počkat, že přijde za mnou. Opravdu za pár minut přichází. Mluví na mě německy, tak se mu snažím anglicky vysvětlit, že jsem poutník a prosím o nocleh. Něco říká a pak odchází. Nevím, co se děje. Po chvíli zvoním znovu na kuchyň a paní říká, že přijde. Starší paní umí anglicky a jak jsem se posléze dozvěděl i slovensky, je původem ze Slovenska. Ještě v angličtině ji prosím o nocleh, tak volá toho kněze, se kterým už jsem mluvil. Chvíli se snažím prosit anglicky a pak se paní zeptá, odkud jsem, a od této chvíle na ni mluvím česky a ona překládá knězi do němčiny. Konečně se dozvídám, že by mě rád přijal, ale nemůže. Je sám v klášteře, ostatní bratři odjeli pryč a přijedou až v sobotu. S lítostí mi sděluje, že nemá klíče od jejich cel, tudíž mě nemá kde ubytovat. Smutně tedy děkuji a loučím se.
Sedím před kostelem a přemýšlím, co dál. Ptám se sv. Františka, jestli je to možné, že mě odmítli. Ptám se a žádná odpověď. Stále si opakuji verš s Bible: ,,Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?…“
Jde kolem hlouček žen a jedna se se mnou dává do řeči. Tak jí zoufale říkám, že nemám kde spát. Odkazuje mě na klášter, tak jí povídám ten příběh, že jsem tam byl a nemají místo. Paní se diví a jde mně to domluvit a v tom se objeví ten kněz. Jde přímo k nám. Dává se se mnou do řeči. Mám počkat, něco mně snad domluví, ale bude to bez snídaně. S nadšením souhlasím. Za chvíli je zpět a úspěšně. Vede mě kousek za klášter do nějakého domu, který se pravděpodobně pronajímá. Tady mám pokoj, a dokonce koupelnu s kuchyní sám pro sebe! Když františkán odchází, ještě mi sděluje, že mám čekat v 7 h ráno u kláštera, zve mě na snídani. Nevěřím vlastním uším. Svatý František se přimluvil a Pán se nade mnou smiloval. Děkuji!!! Sprcha, pomodlit a spát. V 7 h sraz na snídani.
Někdy se v našem životě dějí věci, ve které ani nedoufáme. Třeba dnešní den a famózní večer. Podle mého to je důkaz, že Někdo nad námi je a vede naše cesty. Ten Někdo řekl: „proste a bude Vám dáno“. Já prosil a dostal jsem, a to mnohonásobně víc, než jsem vůbec čekal. Chtěl jsem spát na zemi v průjezdu, jen aby na mě nefoukalo a nepršelo, a dostal jsem postel, sprchu a střechu nad hlavou. Dříve, než jsem vyšel, tak jsem několik let nad Cestou přemýšlel. Chtěl jsem jít, modlil jsem se za to a co Pán udělal? Dal mi čas na přípravu a teď jdu. Zatím mám jen pár dní za sebou, ale už teď vím, že o Něm můžu podat svědectví.
Ušel jsem 37 km a utratil 8,6 €.
