Článek
(Enns – Gunskirchen)
Vstávám v 6:30 h. Rychle sbalit a utíkám na slíbenou snídani. Kněz mě vede do jídelny a začíná nosit jídlo a pití. Snědl jsem skoro všechno, zbytek mně dovoluje vzít si na svačinu. Po snídani ještě prosím o razítko do credenciálu. Ochotně mi ho dá. Když se ptám, co budu platit, odpovídá s úsměvem na rtu, že nic. Tak s velkým díkem odcházím.
Počasí je dnes aprílové a ještě k tomu za Sankt Florianem ztrácím značku Svatojakubské cesty. Po dlouhém bloudění v lese ji nalézám a konečně zas můžu říct, že jdu po Cestě. Po poledni pár hodin pršelo. Tak rychlým tempem jdu až do Welsu k faře, kde bych chtěl přespat. Avšak zjišťuji, že tu nikdo není, musím hledat jinde. Zklamaně odcházím a pociťuji hlad. Hned vedle kostela je fast food. Kupuji si kebab a k mému milému překvapení dostávám pepsi zdarma! Snad najdu nějaké vhodné místo na spaní za Welsem. Nohy mě hodně bolí, jen do Welsu to bylo 44 km. Musím dál, není, kde bych se uložil.
Zkusím jít na okraj města, třeba tam najdu nějaké místo na spaní. Opak je pravdou, hned za městem začíná les a křoví. Vcházím do takového tunelu z křoví. Rychle se stmívá a za chvíli je tma. Jsem nucen stále jít. Nikde nikdo, je tma. Všude kolem mě křoviska a já nevidím na cestu, která se zdá být vyskládaná kameny. Co jsem si taky nevzal, je čelovka nebo nějaká baterka na svícení, takže si můžu svítit tak maximálně telefonem. Ještěže mám hůlky. Máchám před sebou a zkouším nerovnosti terénu. Ušel jsem asi dalších 9 km a už nemůžu… Nevidím na zem, před sebe, ani za sebe. Mám strach, nevím, kde jsem a ani to nevypadá, že v blízkosti si najdu místo na spaní. Konečně jsem došel k nějakému domu. Je 22:45 h. Všude tma. Za domem vidím otevřenou garáž, kde je zaparkovaný vozík. Tady si rozbalím spacák a jdu spát. Konečně!
Ušel jsem 53 km a utratil 14 €.
