Článek
Vstávám v 6 h, tak brzo jsem dobrovolně dlouho nevstával. První noc byla překvapivě v pohodě, jen párkrát mě něco vzbudilo. Balím si svůj „brloh“ a v 6:30 h vyrážím. Jak jsem se vzbudil, cítil jsem se celkem odpočatý, tak uvidím, jak to dnes půjde. Je krásné počasí, svítí sluníčko, úplná idylka. Nemusím do práce, vlastně nemusím vůbec nic. Přicházím do Starého Poddvorova. Ještě jsem nesnídal, tak snad tu bude obchod. Po chvilce už ho vidím. Tak jdu nakupovat, ale musím se držet při zemi, jsem přece poutník. Mám nakoupeno a jdu uličkou, kterou lemují vinné sklepy. Před většinou sklepů je nějaké posezení, ale já jdu až k tomu poslednímu, kde usedám a snídám.
Když jsem nakupoval snídani, paní prodavačka vyzvídala, asi tu moc cizích lidí do obchodu nezabloudí: „Mladý pane, kam máte namířeno?“ Odpovídám: ,,do Španělska,“ se smíchem se ptá a asi ani nečeká odpověď: „A tadyma se jde do Španělska?“ Možná mě nebrala ani vážně. Ale když jsem si před obchodem schovával nákup do krosny, tak mi přinesla dvě jablka a popřála mi šťastnou cestu. Začínám prožívat něco, o čem jsem doposud jen četl nebo slyšel. Na vlastní kůži mohu zažívat tu náklonnost a štědrost, která je poutníkům poskytována. Nečekal jsem, že to přijde tak brzo. Kousek za barákem a už jsem dostal dvě jablka!
Mám posnídané a vyrážím zvesela dál. Když jsem prošel Moravským Žižkovem, tak cítím, že je čas na další pauzu. Pokládám batoh a vedle něj pokládám i své tělo. To je úleva. Přijíždí auto a pán se vyděšeně dívá, co se děje, tak jen mávám a naznačuji, že je vše v nejlepším pořádku. No nic, odpočívat se musí, ale všeho s mírou. Zvedám své tělo, pak batoh a pomalým krokem se rozcházím. Před Lednicí je Janův hrad, kde bych chtěl něco pojíst. Jsem tu, hrad jak z pohádky. Usedám na lavičce u potoka a dojídám zbytek ze snídaně. Pak ještě chvilku ležím na lavičce. Chvíle odpočinku je rychle za mnou a jdu hledat kostel v Lednici. Vše zavřeno: „Ach, to pondělí“. Mířím tedy na informace, kde dostávám razítko a instrukce, kudy dál do Mikulova.
Razítko proto, protože každý poutník, který míří do Santiaga, si na začátku své cesty pořídí credenciál (tzn. pas poutníka), do kterého sbírá každý den razítka. Je to proto, aby se dalo dokázat, odkud a kudy jde. Poutník se tímto credenciálem prokazuje na ubytováních určených pro poutníky, které jsou mnohdy levnější, než hotely. Taky na každém takovém ubytování mají razítko s motivem Svatojakubské cesty.
Po informacích a snad správně pochopené radě kudy mám jít, zamířím poobědvat do restaurace. Ono to možná vypadá, že je to taková dovolená, ale opak je pravdou. Obědvám vývar, po něm řecký salát, a musím jít dál. Chci dnes přijít až do Mikulova. U oběda jsem si stihl dobít telefon, což je vlastně taky důležité. Když jsem si plánoval cestu, tak jsem chtěl být soběstačný se solární nabíječkou, ale žádnou kompatibilní jsem nesehnal, tak musím nabíjet, kde se dá. Začíná se smrákat, musím najít nějaký přístřešek na přenocování. Jdu kolem rybníku Nesyt a vidím na břehu posed nebo spíš takové místo na pozorování ptactva. Jdu se schovat. Začíná pršet. Přemýšlím, co dál. Já vlastně nepočítal s tím, že může i pršet. Pláštěnku sice mám, ale po vybalení zjišťuji, že je dětská. Tak tu sedím. Naštěstí na mě moc neprší. Myslím, že dnes asi do toho Mikulova nedojdu. Chtěl jsem tam být zítra na ranní mši. I když už přestalo pršet, tak se mně nikam dál nechce. Jsem unavený, nohy i záda bolí. Z posledních sil ještě zkouším volat děkanovi do Mikulova a ptám se po nějakém noclehu v Sedlci, což je asi 2 km. Ten mi ale odpovídá, že fara v Sedlci je prodaná hasičům, a nabízí mi nocleh v Mikulově, což dnes nedám. Ještě mě zajímá mše svatá, kterou bych mohl zítra stihnout. Děkan mě potěší odpovědí, že mše bude v 7 h ráno a další až kolem oběda. S velkým díkem pokládám telefon. Nechtěl jsem zde spát, ale nic lepšího dnes nenajdu. Rozbaluji spacák a chystám se na noc. Ještě před spaním odháním sršně a už usínám. Dnes se mi usíná klidněji než včera, to bude tou střechou. Po chvilce bdění mám ještě nečekanou a vlastně i nezvanou návštěvu. Nějaká parta náctiletých si jde vykouřit na tajňáka večerní cigaretku. Když zjistí, že je jejich místo obsazené, tak po pár minutách odchází a já můžu spokojeně spát.
Ušel jsem 31 km a utratil 264 Kč.
