Článek
(Freienbach – Urnäsch)
V šest hodin ráno budíček. Zase se mi nechce vstávat, jako ostatně každý den. V 6:30 přichází paní otevřít kostel. Tak jen vylézám ze spacáku a odsunuji vše od dveří.
V sedm konečně vstávám a vyrážím. Spalo se moc dobře, jen ta noha. Pořád bolí, ach jo. Cesta je dost do kopce a ke všemu stále ten šílený vítr. Sebral mi můj slamák a ten mizí někde v dáli, takže hledání dobrovolně vzdávám. V Appenzellu si snad koupím nový. Po zdolání dalšího kopce noha nepřestává bolet, tak se rozhodnu nějak zakročit a obvazuji ji, což bolí ještě víc. Vydržím to tak jenom pár kilometrů a raději obvaz sundávám, nechávám si rozvázanou botu. Je to lepší! Konečně! Bolí to, ale dá se tak nějak jít. Za chvíli vcházím v Appenzellu do kostela. Hned za dveřmi mě vítá kněz a když zjistí, že potřebuji rozměnit eura na franky, neváhá a poskytuje mi směnárenské služby. Taky mi dává půl litru vody přímo z Appenzellu a hromadu sladkostí, že je budu ještě potřebovat. Super! Vydávám se hledat obchod s klobouky. Marná snaha, klobouky tu nevedou. Supermarket jsem našel až za městem. Jdu nakoupit a pojíst. Po nutné přestávce valím dál švýcarským krajem takovou rychlostí, jak mi to bolest dovolí. Po šesté večer jsem došel do Urnäschu, kde mé dnešní putování končí. Noha bolí. Jen z té bolesti jsem unaven! Začínám ztrácet naději, že dorazím až do Santiaga. Bolest je den ode dne horší. Někdy jdu v slzách a modlím se za vytrvalost. Má to vůbec cenu? Když jdu, přemýšlím jen nad tím, jak dostoupnout, abych se vyhnul bolesti. Už ale konečně ležím ve spacáku na zemi a přemýšlím, jestli jít dál nebo ne. Už jsem ve Švýcarsku! To není špatné! Není to Santiago, ale kolik lidí to přede mnou už vzdalo. Stojí mi za to?
Ušel jsem 26 km a utratil 13 fr.
