Článek
(Einsiedeln – Brunnem)
Až v osm ráno mě budí nějaký pán. Snaží se mi něco vysvětlit a do ruky mi dává klíče. Moc nevnímám, tak jen děkuji a otáčím se na druhý bok. Na snídani jsem se pak dozvěděl, že jsou to klíče od východu, abych při odchodu zamknul a hodil je do schránky. Jsem totiž poslední poutník v ubytovně.
Na mši jdu až v 11, tak po snídani ještě odpočívám. Mše je v latině, nerozumím víc než v němčině, aspoň ale zhruba vím, kde zrovna jsme.
Kolem poledne zjišťuji, že jdu úplně špatně. Vůbec netuším, kde jsem mohl tak špatně odbočit. No nic, vracet už se nehodlám, tak jen měním směr, snad to bude stačit. No paráda, po zdolání dalšího kopce (1500 m nad mořem) zjišťuji, že pokud půjdu dál touto stezkou, čeká mě jenom stoupání. Tak to tedy vzdávám. Dívám se z kopce a hledám vesnici, kudy chci jít. Tak, a tím to směrem přímo jdu. Mířím si to přímo z kopce směr Alpthal. Po hodině a půl se zcela znaven ocitám konečně ve městě.
Dávám si zmrzlinu a pokračuji, pro změnu zase do kopce. Jsem unaven. Cesta se táhne, jak nejpomaleji umí. Další hodina a půl je jen a jen do kopce, dnes je to už druhá „patnáctistovka“. Z kopce je to divočina, klesání je tak prudké, že mé nohy nestíhají brzdit, stehna pálí a odmítají spolupracovat, takže každou chvíli odpočívám. Pod kopcem ve městě Schwyz je kostel sv. Martina a u vchodu Fast Food. Špica! Kupuji si kebab a jdu ke kostelu pojíst. Bezprostředně po jídle mě začal bolet zub. To bude noc! Pospíchám do Brunnenu, kde bych chtěl přenocovat. Jsem tady. Chci spát na mole v přístavu, ale pořád tady někdo chodí, tak to zkusím na zahrádce u jednoho bistra. Snad to nebude nikomu vadit.
Ušel jsem 32 km a utratil 39 fr.
