Článek
(Sedlec-Poysdorf)
Budím se a hledám telefon, abych zjistil, kolik je hodin. Zaspal jsem, už je šest. Měl jsem v plánu vstávat v pět. Vůbec se mi nechce, celou noc jsem se budil. Po velmi rozvážném „vyskočení“ na nohy zjišťuji, že mě po včerejšku bolí záda, ramena i nohy. Než se sbalím, je 6:30 h a bez snídaně vyrážím. Už teď vím, že mši nestihnu. Zkusím jít svižněji a uvidíme. Něco málo po osmé jsem v Mikulově. Jdu ke kostelu, ale už je po mši svaté, tak zkusím pohledat kněze aspoň kvůli razítku a třeba mi i poradí, kde začínají značky, které mě dovedou až do Santiaga. Slyšel jsem totiž, že z Mikulova je cesta značená až k oceánu. V kostele mi paní řekla, že pan farář už odešel na faru a popisuje mi cestu. Na náměstí se přece s panem farářem setkáváme a zve mě na faru. Ta se předělává, takže když si chci napustit vodu, musím ve sprše. Když už mám láhev plnou, tak se ptám po razítkách. Otec mi orazí credenciál a já můžu vyrazit do zahraničí. Když už chci odejít, tak mi říká, že dnes bude ještě jedna mše kolem desáté s poutníky z Říma, kteří se vracejí ze svatořečení nyní již svatého Jana Pavla II. a Jana XXIII. Tak mu na tak dobrou zprávu odpovídám, že se dnes ještě uvidíme, že nespěchám, a jdu si sednout na náměstí a užívat si slunného počasí. Vyzouvám se a opaluji se. To je pohodička! Do toho mi zvoní mobil: ,,Jak jsi na tom?“ zjišťuje taťka. S nadšením popisuji svůj odpočinek a opalování. Z reproduktoru se ozývá jen smích a pak podotkne, že si takto pouť nepředstavuje. Před chvílí odbilo na věži devět, tak jdu do kostela. Doufám, že bude otevřený, musím si totiž nabít mobil. V kostelních vratech potkávám paní. Říká, že uklízela kostel a akorát odchází a chce zamknout. Tak jí hned popisuji svou situaci a taky dodávám, že nejsem zlý člověk. Nevěřícně mě při mém výkladu pozoruje a nakonec se rozhodne mě nechat v kostele samotného. Ještě mi oznamuje, že každou chvilku by měl přijít kněz. Tak jdu hledat zásuvku a budu doufat, že bude fungovat. Sotva jsem dal nabíjet mobil, přichází pan farář a jde přímo ke mně. První, co ho zajímá, je má pouť, ale nakonec sklouzneme k tématu o situaci věřících v Mikulově a okolí. Překvapuje mě, jak málo je zde věřících, a taky to, že v některých okolních kostelích nebývá ani jednou za týden mše.
Jak si tak povídáme, vchází do kostela skupinka lidí a jeden má kameru s logem České televize. Zjišťuji, co se děje, jestli nemám třeba odejít, když tu chtějí filmovat. Kněz mi jen říká, že bude výročí Panny Marie Černé, kterou uctívají v Mikulově. Chvíli pozorujeme, co se bude dít. Kněz, který přišel s ČT, vykládá na kameru něco o tom, jak se sem tato Madona dostala a o tom, jak velká to je sláva. Pak dodá, že sem kvůli Panně Marii putuje i mnoho poutníků. Kněz, se kterým jsem si vykládal, odchází do sakristie, asi se nachystat na mši, a já sleduji, co se děje před kamerou. Když už mají povídání natočené, kameraman prochází kostel a točí si detaily. Když jde kolem mne, tak se pozdravíme a pak jen říká, ať se soustředím na modlitbu. Jak se mám asi soustředit, když je tu tolik podnětů? Zkouším se tedy modlit. Kameraman je někde za mnou, kdo ví, co tam točí. Po chvíli jen vidím, jak jde vedle mě s kamerou, která je natočena přímo na mě! Dělá se mnou, jakožto se zbožným poutníkem, pár záběrů a pak celá skupinka odchází z kostela. Konečně klid. Přichází kněz, který tu byl s tou skupinkou, a děkuje mi, že jsem se nechal natočit a že to bude večer v televizi. Nevím teda, který večer měl na mysli. Nečekal jsem, že má sláva, jakožto poutníka, přijde tak brzy. Nevím, jestli jsem se tvářil dost zbožně na to, aby to dali do televize. Uvidíme.
Je jedenáct a poutníci z Říma nikde. Asi půl hodinu na to přijíždí. Mše může začít. Po celou mši svatou se mi zdá, že jednoho ministranta znám. Už vím! To je Zdeňa! Zdeňa jel na koloběžce z Čech do Madridu, na Celosvětové setkání mládeže v roce 2011. Po mši za ním zajdu. Mše už bude končit a pan farář ještě dodává pár slov o mně a o mé cestě. Jakmile končí mše, jdu do sakristie, děkuji knězi a oslovuji Zdeňu. Bavíme se o Cestě a ptá se, jestli mám všechno. Jak mám vědět, jestli mám všechno? Zajímá se, jestli mám růženec. Hrdě odpovídám, že mám, a Zdeňa jen dodává, že ho budu potřebovat. Poutníci z Říma mě obklopili a mají dost otázek, tak se snažím postupně odpovídat, ale když zjistím, kolik už je hodin, tak se začnu loučit. Fotíme se a dostávám obrázek Svaté Rodiny a požehnání na cestu.
Hledání Svatojakubské cesty začíná. Jak jsem se dozvěděl už dříve, tak Svatojakubská cesta je značená po celé Evropě. U nás moc značek není, ale v Mikulově začíná rakouská část cesty. Tak se rozhlížím po ukazatelích. „Mám ji!“ Konečně jsem na oficiální Svatojakubské cestě. Značení vypadá krásně, na každém rohu je vidět šipka se svatojakubskou mušlí. Úplně si užívám pohled na směrovku se znakem cesty do Santiaga.
Konečně procházím hranice s Rakouskem. Zvláštní pocit, když jdu přes hranice po svých a ještě k tomu s vidinou, že se domů vrátím nejdřív za tři měsíce. Jsem stále odhodlaný pokračovat v cestě, vždyť jsem už v Rakousku, ale ten pocit, který v sobě mám, popsat nedokážu. Po šipkách svatojakubského značení přicházím do první vesnice. Zamířím si to rovnou do kostela, kde je mnoho informací pro poutníky, např. o ubytování a restauracích na cestě, které by měly být poutníkům nakloněny. Je tu pro mě i první oficiální razítko Svatojakubské cesty. Vytiskli mi i mapku, kde je restaurace pro poutníky v této vesnici, a vypadá to, že je to hned za rohem. Už je čas, kdy má většina lidí po obědě, a s prázdným žaludkem se jde špatně. Je rozhodnuto, jdu pojíst.
Když vcházím do restaurace, spíše tedy jídelny, první, co mě zaráží na první pohled je, že jsem jediný host. Mám celkem obavy z mé angličtiny. Na základce ani na střední mě tento jazyk vůbec nezajímal a naučil jsem se jen tolik, abych nějak prošel do dalších ročníků. Důležité je chtít se dorozumět. Paní přichází a začíná německy. Tak se snažím anglicky vyplodit větu, že německy neumím, ale že mluvím trochu anglicky. No, vůbec nic nerozumím. Paní to očividně chápe a přináší jakési maso. Posunky se mi snaží něco naznačit, tak jen kývnu hlavou, že to chci. Lepší něco, než být o hladu. Po chvíli paní přináší tři plátky masa a brambory. Porce jak pro tři lidi! Přemýšlím, kde se stala chyba, stačil by mi jeden plátek masa. Jídlo je moc dobré, nebyl bych to já, kdybych nesnědl všechno. Po jídle mávám peněženkou na paní, to snad pochopí. Po chvilce mi přináší účet. Po zaplacení necelých 10 € vyrážím. Jsem přesycen. S tím jídlem jsem to přehnal. Pomalým a těžkopádným krokem jdu dál směrem na Poysdorf. Před Poysdorfem ztrácím značení a kousek si zacházím. V Poysdorfu se nakonec ocitnu až v sedm večer. Jdu do kostela, snad ho přijde někdo zamknout a ukáže mně, kde můžu po dnešku hlavu složit. Rád bych dnes spal pod střechou. Je skoro osm a nikdo nikde. Čekám ještě chvíli před kostelem. Jsou tu sice záchody, ale jsou zamknuté. Po osmé už mi není moc do smíchu. V cizí zemi, nemám kde spát a nikomu nerozumím. Musím jít dál. Nohy i záda bolí víc než předešlé dny, nic příjemného. Obouvám boty, které si vyzouvám vždy, když vím, že budu někde delší dobu odpočívat, je to prevence proti puchýřům. Krosnu na záda a jdu hledat místo, kde se bude dát přespat. Snad za městem něco najdu.
Na konci města mě zastavuje paní a vyptává se, co jsem zač. Mou špatnou angličtinou řeknu, že jsem poutník a jdu do Compostely. Paní něco odpovídá a odchází. Jen jsem pochopil, že mám počkat. Po chvilce přichází i s manželem. Tak trochu doufám, že mě vezmou spát k sobě. Pán se ptá, jestli něco nepotřebuji, tak ukazuji na prázdnou petku s vodou. Že mně ji naplní. Tak paní odchází naplnit láhev a pán se ptá, jak dlouho jsem na cestě a odkud jsem vyšel. Odpovídám na otázky a mezitím přijde paní s vodou. Ptají se, jestli mám kde spát. Odpovídám, že nevím. A tak mi popřejí: „Buen camino“ a já, tak trochu zklamaný, jdu hledat, kde se dneska natáhnu.
Šipky, po kterých jdu, jsem našel, alespoň nějaká dobrá zpráva. Stále rychleji se stmívá a já stále nevím, kde hlavu složím. Cesta vede lesem. Nikde nic. Na šipky už skoro nevidím. Za chvíli si budu muset svítit mobilem, protože jsem si jinou baterku nevzal. Nečekal jsem, že tahle chvíle přijde. Vytahuji mobil a snažím se, již zoufale a s trochou strachu, hledat značení Svatojakubské cesty. Zdá se, že chodím stále dokola. Jsem ztracen. Sám v noci a v neznámém lese. Zkouším GPS navigaci v mobilu, ale mobil nemůže vyhledat mou pozici. Trochu začínám panikařit a chci zavolat domů, ale nemám signál a uvědomuji si, že nevím, co bych jim řekl. Jsem bezradný, nevím, co teď. Přemýšlím, co budu dělat, když mě napadnou divoká zvířata, když budu spát jen tak mezi stromy. Sem tam projede někde v blízkosti auto. Má představivost nezná mezí. Mám strach. Prožívám to, co jsem si ani v nejhorším snu nepředstavoval. Snažím se jít stále někam dál, ale čím déle jdu, tím jdu pomaleji a s většími obavami. Náhle vidím obrysy malé budovy, snad se u ní bude dát přespat. Nic lepšího teď v noci nenajdu a ani nemám sílu hledat. Jsou tu lavečky a dva stoly. Jsem celý zpocený. Musím se převléct z mokrých věcí. Na stěně visí trofej z nějakého jelena. Na ni pověsím mokré oblečení a budu doufat, že věci do rána uschnou. Vyčerpán uléhám na lavičku.
Ušel jsem cca 36 km a utratil 9,7 €.
