Článek
(St. Jakob)
Ráno mě probouzí déšť, jak bubnuje na střechu. Asi si dám dnes volno. Počkám do oběda a pak se rozhodnu. Snídám chleba s hermelínem ze včerejška a ještě zbylo i na oběd. Po snídani usínám a budím se až v 11:30 h, obědvám a pořád prší! Už je to jasné – dnes je den volna.
Po obědě zase usínám. Maďaři, se kterými jsem šel na konci Rakouska, mě probouzí kolem 15 h. Chtějí tady taky přespat, ale je tu málo místa. Tak se zase loučíme a tak nějak víme, že se ještě potkáme. Celý den jen tak lenoším, převaluji se a vlastně čekám na večer, abych mohl jít spát. Během odpoledne dopisuji deník a pročítám těch pár stránek, co už mám napsané. Už měsíc jdu. Mohl jsem ten měsíc strávit úplně jinak, chodit do práce a žít si život jako všichni ostatní. Když jsem jezdil v kamionu, hodně jsem přemýšlel nad budoucností, jak naložit se životem, a řekl jsem si, že nechci být jak někteří lidé v mém okolí. Chci něco jiného, něco víc. Nechci každé ráno vstávat do práce a večer se strhaný vracet a dělat to tak, protože to tak dělají všichni. Nechci si vzít hypotéku na 30 let a pak se udřít jen pro to, že chci mít krásný dům, kam se chodím strhaný vyspat, nebo na to, abych se měl čím chlubit, když si pozvu návštěvu. Chci prožít život jinak. Ale jak? To se doufám dozvím na konci. Už teď ale vím, že se budu snažit žít skromně a co nejvíce v souladu s přírodou. Kdo ví, na co všechno ještě přijdu.
Je večer. Posílám všem známým sms, že je vše super a že se jde úplně v pohodě. Samozřejmě nemůžu napsat, že mě bolí noha a při chůzi mě sem tam vytrysknou i slzy bolesti. Jdu spát. Jak jinak než hladový. Všechno jsem snědl už na oběd. Už aby bylo ráno.
Sice jsem neušel ani kilometr, ale taky neutratil ani frank.
