Článek
Skoro jsem nespal. Nespočetněkrát jsem spadl z lavečky a teploměr, co byl na stěně, ráno ukazoval 4°C, což pro ten můj spacák za pár korun z obchodňáku opravdu není. Vyhrabal jsem se z něho až po osmé. Všechny věci jsou stále mokré, snad ještě více než včera. Tady končí sranda, ale nedá se nic dělat, jelikož toho moc nemám, musím vzít za vděk i to mokré, snad to uschne na mně.
Zatímco se balím, přijíždí čtyři auta vojáků. Jeden z nich jde za mnou a podrobuje mě malinkému výslechu. Zjišťuje, co tu dělám. Když jsem mu tak nějak vše řekl, vrací se k ostatním. Něco s nimi prohodil a už jdou za mnou všichni. Krve by se ve mně nedořezal. Co po mně budou chtít? Co když nebudu rozumět? Seberou mě? To bude konec mého putování. Jeden z nich, zřejmě velitel, otvírá budovu a vytahuje dvě basy piva.
Všichni vojáci si stoupnou do kolečka a vypadá to, že mají chvilku klidu. Dávají si pivko po ránu, vykládají si a strašně hlasitě se smějí. To jsem si oddychl. Rychle se dobalit a jdu hledat značku do Santiaga. Večer mě vedl asi sv. Jakub, značení je hned u místa, kde jsem nocoval. Musím mu v Santiagu poděkovat.
Cesta dneska zatím naprostá pohoda. Akorát zjišťuji, že mi nějak nefunguje mobil (asi tím vlhkem nebo co). Jdu tedy zavolat mamce z telefonní budky. Je moc ráda, že volám, ale zaráží ji, že z budky. Prosím ji, aby zavolala operátorovi a zjistila, co se děje, jestli náhodou není problém na jejich straně. Pak jí říkám, že je vše v pohodě, že se nemusí bát. Co by se taky mohlo stát, že? Ono je lepší, když naši neví, že mě bolí celé tělo a spávám, kde se dá i nedá. Rozloučíme se a jdu dál. Po pár hodinách už mobil normálně funguje. Podle mě by se dalo jít i bez mobilu, ale naši by asi zešíleli, když by o mně neměli žádné zprávy. No, mě by to asi taky časem začalo trápit, že nevím, co se děje doma. Přece jenom zprávy z domu vždy potěší.
Když jsem přemýšlel, co si všechno vzít, tak jsem usoudil, že budu potřebovat turistické hole a koupil jsem si ty nejlevnější. Dnes je ten den, kdy se s nimi naučím chodit a již po pár krocích zjišťuji, že mi budou velkým pomocníkem, a to hlavně do kopce. Ovšem druhé zjištění dne už nebylo tak příjemné – moc utrácím, musím se uskromnit. Čekal jsem, že utratím jen pár eur denně. Vůbec jsem netušil, co budu nakupovat po cestě. Počítal jsem jen s jídlem, a to s nějakou skromnou variantou, a zatím to vypadá úplně jinak. Pokud to tak půjde dál, budu muset shánět peníze někde po cestě. Musím začít více šetřit. Tak uvidíme, jak to půjde.
Přicházím do Niederleis. Mířím si to jak jinak než rovnou ke kostelu. Kostel otevřen, ale nikdo nikde a na faře se taky nemůžu dozvonit. Tak zkusím počkat na sympatické lavičce před kostelem, třeba někdo přijde. Je večer a nikdo nepřišel ani zamknout kostel, ani na faru. Musím jít hledat nocleh jinam. Po zkušenostech s putováním ze Šaštína jdu hledat fotbalové hřiště, tam by mohla být nějaká voda a snad i nějaký přístřešek, kde se bude dát spát. Za vesnicí vidím stadion. Kluci ještě hrají fotbal, počkám, až odejdou, abych se mohl „ubytovat“. Asi po půl hodině odchází. To už mám po večeři a tak si jdu udělat na zastřešenou tribunu pohodlí. Snad už nikdo nepřijde a nevyhodí mě. Jde se spát, byl to dlouhý a náročný den. Dnes mám alespoň pohodlí na zemi v závětří a střechu nad hlavou.
Ušel jsem 32 km a utratil 12,10 €.
