Článek
(Saint Sauveur – Saint Jeures )
Budím se v 6:30 h a snídám v zahřátém spacáku. Po snídani ještě do 7 h lenoším a pak vyrážím. Dneska se jde opravdu suprově. Nové zjištění - bez hůlek se mi jde snad ještě líp! Sem tam, vlastně už u švýcarsko-francouzských hranic, někoho potkám, kdo jde po Svatojakubské cestě, a prohodíme pár vět. Když už se s někým dám do řeči, zajímá mě, kdy vyšel, odkud a kam až jde. Většina jde jen pár dní. Dlouho se nestalo, že by se mnou někdo udržel tempo, tak se po pár prohozených větách vždy rozloučíme. Angličtina, jazyk, kterým se snažím domluvit, má určité mezery. Zatím jsem se ale vždy domluvil, tedy alespoň já si to myslím.
Dnes jsem zatím nenarazil na žádné město, až ve 14:30 h přicházím do Montfaucon En Velay. Tady si v pekárně kupuji bagety a jdu pro razítko do infocentra. Pak se jdu zchladit do kostela, asi je to klášterní kostel Františkánů. Je to tu moc pěkné. Po chvilce rozjímání, těsně před tím, než bych pravděpodobně usnul, vstávám a jdu raději dál. Teď ještě pár kilometrů do Tence, kde chci přespat.
Cestu do Tence jsem zvládnul cca za 2 h. V infocentru dostávám další razítko a jdu hledat obchod. Všude mají zavřeno. No nic, ještě něco mám, pár kilometrů za Tence má být levné ubytování, tak tam zkusím dojít a snad bude opravdu levné a přespím tam. Asi 1 km před St. Jeures potkávám paní, která jde pěšky ze Salzburgu. Vyšli jsme ve stejný den, akorát ona ze Salzburgu a já z domu, bylo to 27.4.2014 a já jí dohnal. Sedí u nějaké sochy a má vyzuté boty, naříká a tečou jí slzy. Zastavuji se a zjišťuji, jak můžu pomoct. Moc jí nerozumím. Pochopil jsem, že si stěžuje na množství puchýřů. Ani se nedivím, jde totiž jen v sandálech, které jsou na takový terén absolutně nevhodné.
Po chvilce se obouvá a se slzami dále pokračuje. Podepírám ji, přes bolest nemůže skoro jít. Puchýře má rozedrané do krve. Jakmile jsme došli k ubytovně, je zavřeno. Co teď? Ona unavená a už se nechce nikam hnout. Já jsem taky unaven, ale můžu chodit. Zkoušíme volat na číslo uvedené na dveřích, ale nikdo nezdvihá, tak ještě zkoušíme zvonit na okolní domy. Asi po půl hodině, co sedíme u dveří ubytovny, otvírá paní a spouští něco francouzsky. Tón hlasu přisuzuji nadávání. Když vidí naše vystrašené tváře, začne se smát a objímá nás. No pěkná sranda teda. Ubytuje nás a já si jdu něco uvařit k večeři. Paní jde do sprchy a rovnou spát. Ještě si peru věci v umyvadle a jdu taky na kutě.
Ještě jsem se zapomněl zmínit o tom, kde jsem dnes obědval. Asi v 11 h jsem šel kolem jedné ubytovny. Už jsem měl hlad, tak jsem zkusil, jestli není otevřeno. Byl to dům volně přístupný, kde dojde večer majitel, zjistí, kolik přespává poutníků, nechá si zaplatit a ráno přinese snídani. Jsou tu dvě ložnice, velká společenská místnost a vybavená kuchyň. Vařím vodu a dávám si čínskou polévku. Všude vidím nápisy o pořádku, tak po sobě uklízím, jak mě to učili doma a pokračuji dál.
Ušel jsem 49 km a utratil 25 €.
