Článek
(Roncesvalles – Larrasoana)
Probouzím se do deštivého rána, vůbec se mi nechce. Mnoho poutníků zůstává v ubytovně ještě jeden den. Snažím se ani nemyslet na to, že si za chvíli budu muset na sebe oblékat ty stále mokré věci. Když už jsem oblečený a balím mokrý spacák zpět do krosny, jdu si pro boty. Boty jsou strašně těžké, záhy na to zjišťuji, že v nich mám jezírko. Z každé boty vyliju 2 dcl vody a už do nich soukám nohu s mokrou ponožkou. Mnoho přihlížejících poutníků mě upozorňuje na puchýře, tak jen odpovídám, kolik dní mám za sebou a kolik jsem měl puchýřů od začátku. Celkem jsem napočítal čtyři. S překvapenými výrazy mě dál pozorují a obdivují. No nevím, jestli je to hodno obdivu.
V cuku letu si balím zbytek mokrých věcí a odcházím. Už po pár kilometrech vidím obchod – první dobrá „vlaštovka“. Nakupuji, snídám a hned je mi líp.
Asi po hodině chůze, kdy při každém kroku nejen že cítím, ale i slyším můj rybníček v botách, zaslechnu slovenštinu. Jsou to dvě Slovenky, ke kterým se rád přidávám. Konečně známý jazyk! Společně jdeme až do oběda a po společném obědě ony odpočívají. Možná se mě chtějí zbavit, vyrážím tedy dál, však už víte proč. Málokdo mému tempu stačí. Po chvíli zjišťuji, že jsem nechal na ubytovně Bibli, je pod polštářem. Přemýšlím, jak to vyřešit, zkouším volat tomu klukovi, co jsem s ním byl včera na večeři, má ale vypnutý mobil, tak mu píšu sms a děj se vůle Boží.
Od oběda neprší a hned se jde líp. Na ubytovnu jsem dorazil v 15 h. Kdybych nebyl pořád mokrý, tak určitě pokračuji v cestě, ale takhle…Nakonec jsem rád, že jsem zakotvil, v 17 h jsou prý ubytovny ve městech úplně plné. Je tu strašně moc lidí – šílené! Povečeřím a jde se spát. Jenom budu doufat, že mi boty do rána proschnou.
Ušel jsem 27 km a utratil 19 €.
