Článek
(Kirchberg – Krems)
V noci nakonec asi moc nepršelo! Když mně večer ten hodný kněz přinesl večeři, říkal něco o ránu, ale moc jsem mu nerozuměl. Nevím, jestli mám počkat, jestli přijde za mnou zamknout, či mám jít. Je skoro 8 h a nejde. Zabouchnu a půjdu. Jdu se sbalit a pokud nepřijde, vyrážím. Vyhlížím ho z okna a nevidím, že by šel, tak vyrážím vstříc novému dnu. Na malebném náměstí vidím pekárnu, jdu si koupit snídani. Dnes to vypadá, že bude pršet. Posnídám tedy za chůze.
Už začalo malinko poprchat, ale není to tak hrozné, takže jdu dál. Po chvíli už se rozpršelo celkem dost, zkusím poprvé obléct pláštěnku. Pláštěnka je kus oblečení, které krajně nemusím, ale dostal jsem ji od strýce, že se bude hodit. Už když ji oblékám, tak se mi zdá hodně těsná, a když ji už mám na sobě, tak zjišťuji, že je taky krátká. No super, mám na sobě dětskou pláštěnku! Vzápětí ji svlékám a přemýšlím, že ji nechám někde dětem. Bude mi muset stačit má bunda, která jen když vidí mrak, tak už je celá promočená.
Jsem v Kremsu, konečně. Sem jsem jezdil s kamionem. Když procházím centrem města, nenašel jsem žádnou značku Svatojakubské cesty, prostě se mi schovala, nebo tu není. Prošel jsem snad všechny kremžské kostely a nikde ani zmínka, natož razítko Svatojakubské cesty. Jdu k Dunaji, kde si na mobilu zjistím svoji polohu. Je to paráda – jdu správně -> směr Santiago!!! Jdu na druhou stranu Dunaje. Je tam nějaký kostel. Paráda, je tu i razítko! Zjišťuji, že dnes má být mše svatá v 18 h, tak to si počkám. Je 17:30 h a kostel je prázdný, jdu zkusit zazvonit na faru, třeba se tam budu moct někoho zeptat, jak to je se mší svatou a s přespáním. Nikdo neotvírá. Pár lidí přijelo ke kostelu a šli někam jakoby za faru. Zkusím jít za nimi, třeba tam bude nějaká kaplička, kde bude kněz, mše a místo na přespání. Obešel jsem pár domů a z ničeho nic stojím na farní zahradě. Jsou tu otevřené dveře, tak vcházím dovnitř. Je tu pár lidí, co chystají nějakou oslavu nebo možná jídlo pro spolčo. Když jsem vešel do místnosti, všichni se na mě podívali a čekali, co ze mě vyleze. Má špatná angličtina a tréma udělaly své. Ptám se, kdy bude dnes mše, a pokud dobře rozumím, tak začne až v 19 h. Potěšen odpovědí se vracím čekat zpět do kostela.
Na mši čekám nejen kvůli setkání s Kristem, ale taky kvůli tomu, že je sobota a chtěl bych se osprchovat a přespat v teple a suchu. Chtěl bych být na nedělní mši odpočinutý a čistý. Tak snad mě pan farář vezme po mši na faru ubytovat. Je 19 h a nikdo tu není. Je mi hloupé se jít ptát podruhé, kdy tedy ta mše začne a proč nezačala. Kdo ví, jestli bych vůbec správně porozuměl. Přemýšlím, co tedy dělat. Jediná myšlenka, která se mi honí hlavou, když vidím to nerozhodné počasí, je, že si musím koupit stan. Už od začátku Cesty si říkám, že by se hodil. Nemusel bych přemýšlet, kde přespím, byl bych nezávislý, vlastně ještě více svobodný! Jsou to sice kila navíc, ale to se ztratí. Jestli nesu 15 kg nebo 18 kg, to už není takový rozdíl. Vůbec nevnímám čas a když už jsem přišel zpět do města, tak je všude zavřeno. No nedivím se, už je 20:30 h. Co teď? Budu spát někde tady v centru. Jdu si najít nějaké zákoutí, kde bych mohl spát a nikoho při tom neobtěžoval. Je tu mnoho míst, ale mám strach spát v centru města. Smutný, že nemám stan, že nemám kde spát, že jsem nenašel obchod, kde se dá koupit stan, že je všude zavřeno, že jsem sám a všude kolem jsou skupinky lidí, jdu zpět ke kostelu. Po cestě vidím pizzerii a mají otevřeno. Jdu si spravit náladu. Při jídle přemýšlím, kde budu spát. Faru jsem našel, ale bez kněze a všude kolem město. Vracím se k Dunaji, kde si na lavičce ustýlám a budu se modlit, aby v noci nepršelo. Dnešní cesta byla pohodová, ale večer se to takhle „pokazilo…“
Ušel jsem zatím rekordní počet 40 km a utratil 12,46 €.
