Článek
(Hospital de Órbigo – Manjarín)
Ráno vycházíme v 7 h a já jdu zase napřed. Ve vesnici před Astorgou v místním obchůdku nakupuji a snídám. Po chvíli přichází Januš a přidává se ke snídani. Do Astorgy jdeme zase spolu. Je tam katedrála, ale je zamčeno! Jako kdyby ji měl někdo ukrást!?! Tak si alespoň jdeme nakoupit.
Nad Astrogou se jdu podívat do kostela a Januš pokračuje sám. Jedna hodná paní mi tu dává růženec. Po pár kilometrech doháním Januše, který právě odpočívá. Přesuneme se tedy občerstvit k prvnímu baru. Pak každou další vesnicí na Januše čekám.
Ve Fancebadón jsou spousta rozbořených domů, asi po válce. Jenom pár se jich zachovalo a z těch jsou nyní ubytovny. U jedné, která se nachází hned vedle cesty, usedám na lavičku před dům k ostatním poutníkům a dávám si pivo. Pak přichází Januš a připojuje se k nám. Chvilku sedíme a po zjištění ceny za ubytování jdeme dál. Za pár kilometrů by mělo být ubytování za dobrovolný příspěvek. Na kopci je známý železný kříž a pod ním hromada kamení. Dle tradice má každý poutník, který putuje do Santiaga, vzít na začátku své poutě kámen, který bude představovat důvod, kvůli kterému chce podniknout pouť. Kámen přinese poutník až sem, kde ho zahodí jako symbol odevzdání toho úmyslu Bohu. Bůh se už postará. Člověče, dělej nejvíc, co dokážeš, zbytek dotáhne Bůh. Tak se u kříže zastavujeme. Bohužel žádný kámen z domu nenesu, tak aspoň v hlavě přemýšlím a odevzdávám Bohu mé trápení a to, proč jsem se vydal.
Manjarín je na dohled. Tak za hodinu jsme na místě. Ve vesnici se nachází pouze jeden dům s jedním stálým obyvatelem. Jdeme se zeptat, jestli je volno. Vcházíme do domu, kde to vypadá jako ve středověku. Po pár minutách přichází zarostlý chlapík s otázkou, co chceme. Vypadá to, že nám moc nevěří, ale bere si credenciály a dostáváme razítko. Pak nám vysvětluje, kde budeme spát a v kolik máme přijít na večeři. Jdeme se ubytovat. Naproti jeho domu je rozpadlá stodola. Dveře drží jen silou vůle a hrozně vržou. Vevnitř je pár dek - budeme spát na slámě. Chvilku jsme v šoku z všude přítomného nepořádku, prachu a všelijakých broučků. Jdeme si vyprášit deky a začínáme vybalovat. Po chvíli přicházejí dvě Italky a ptají se, jestli tady opravdu chceme spát. Lákají nás do jiné ubytovny. Je nedaleko odtud a měla by tam být i kuchyně. Zjišťujeme, jaký je v tom háček. Vypadlo z nich, že je tam parta kluků a ony se jich bojí. Prý, že my dva vypadáme celkem slušně a že je kdyžtak ubráníme. Holky jsou celkem pohledné, tak se dlouho nerozmýšlíme a jdeme s nimi. Asi po 2 km cestičkou v trávě přicházíme k chatce. Jsou tu čtyři kluci, Maďaři. Ubytování je „donativo“. Po tom, co jsme se ubytovali, máme v úmyslu vařit večeři, ale to nás začal jeden z Maďarů začne vyhánět z kuchyně, že vaří pro všechny. Alespoň mu tedy doneseme suroviny, co kdo máme. Skvělá večeře. Pak sedíme až do noci venku, vykládáme si a hrajeme na kytaru. Je to tu super. Vůbec se mně odtud nebude chtít. S Janušem a holkami z Itálie se domlouváme na zítřek. Chceme vyjít brzo, tj. asi v 6 h. Tak uvidíme.
Ušel jsem 49 km a utratil 20 €.
