Článek
(Pöchlarn – přístav Grein)
Ráno mě budí štěkající pes, který běží přímo za mnou na molo, a paní, která na něho něco křičí. Naštěstí se pes po chvíli vrátí zase k paničce, která mně přeje krásné dobré ráno. Tak vstávám až v 8:30 h. Další loď už v noci neplula, takže se spalo úchvatně. Sbalím věci a jdu najít obchod. Včera jsem měl na jídlo jen tu rybu a teď už mám zase hlad. Musím putovat do další vesnice, abych se nasnídal. To není jak doma! Člověk je zvyklý, že ráno vstane, a když není co na jídlo, jednoduše sedne do auta a za pár minut už může spokojeně snídat zase zpátky u stolu. Líbí se mi život na cestě, všechno se rázem zpomalí. Více vnímám svět okolo. Dnešní svět mi přijde strašně rychlý. Všichni všechno potřebují nejlépe ihned. Jsme otroky sociálních sítí, telefony stále držíme v ruce a čekáme na zprávu, abychom mohli zase pohotově odpovědět, aby se náhodou ten na opačné straně nenaštval, že jsem neodpověděl do pár sekund. Ano, je to otročina. I já jsem takový před cestou byl, ale než jsem vyšel, dal jsem si jasná pravidla. Telefon stejně nepotřebuji, tak ho mám celý den vypnutý v batohu a zapnu ho až večer, abych napsal domů, že je vše OK. Poté ho zase vypínám. Čerstvé pečivo tedy nakupuji v další vesnici přímo v pekárně. Taky tady prosím o doplnění vody. Zase zpátky u Dunaje snídám. Je krásné počasí, ale moc se mi nechce, to je možná i tím, že jsem včera ušel dost kilometrů. Jdu celé dopoledne a zastavuji se až ve 12 h, kdy se modlím Anděla Páně. Poté dojídám, co zbylo ze snídaně.
Zatím jsem toho moc neušel a jsem unavený. Musím si odpočinout. Na pěkné louce rozbaluji karimatku a ulehám. Asi po dvou hodinách mě probouzí horko. Musím vstávat, celkem jsem si odpočinul, tak zkusím jít bez nějaké větší zastávky až do Greinu.
V Greinu jdu na zmrzku a hledám kostel. Chtěl bych poprosit kněze o nocleh pod střechou. Kostel jsem sice našel, ale hodiny odbíjí 19:30 h a nikde nikdo. Poohlédnu se, kde může být fara. Když jsem ji konečně našel, dozvídám se, že tu kněz nebydlí. Musím hledat spaní jinde. Dětské hřiště na břehu Dunaje vypadá slibně, jenom je málo hodin, tak chodí kolem moc lidí. Musím jít dál. Vůbec se mně nechce a už se stmívá. Že jsem nepočkal u toho hřiště! Za chvíli jsem u přístaviště. Tady musím najít místo, kde budu spát. Jdu k hospodě, která je již zavřená. Konečně místo, kde mohu ulehnout. Tady na zastřešené zahrádce si lehnu na zem, jsem v závětří a ani na mě nebude pršet, kdyby náhodou. Konečně ulehám, je 21 h…
Ušel jsem nekonečných 36 km a utratil 7,6 €.
