Článek
Ráno zase ten stejný stav. Všechno mě bolí a nechce se mi vstávat, tak se převaluji až do 8 hodin. Dnes se spalo krásně, když je člověk unavený, tak se spí vždycky dobře. Musím se sbalit, než někdo přijde. Stoupám si a dá se říct, že cítím každý sval, pokud nějaké mám. Bolí mě úplně všechno. Ramena mám otlačené od těžkého batohu, který tlačí i na záda. Dnes bude odpočinkový den.
Po pár kilometrech mě přepadá bolest nohou, tak si chvilku odpočinu. Jsem na cestě 5 dní, asi nějaká krize. Po odpočinku jdu až do Grossrussbachu. V kostele mi dávají razítko, poděkuji a znovu „vydatně“ odpočívám. Nohy bolí a ramena z krosny taky. Chci jít přes bolest dál. Vždyť pouť, jak jsem si myslel, je o tom něco protrpět a nejlépe, aby ta bolest byla nesnesitelná, aby to mohl poutník pořádně prožít. Jelikož bolest neustává, mám v plánu přespat u dalšího kostela, který bude na trase následovat. Měl by být vzdálen cca 10 km a měl by být někde v lese. Přichází stoupání ke kostelíku. Po vyčerpávající cestě nahoru zjišťuji, že tady není fara, je to jen jakási poustevna, snad poutní místo. První jdu kouknout do kostela. Nikde nikdo, tak si na palouček před kostel natahuji karimatku a jdu odpočívat. Po hodině přijel kněz – černoch - a s několika lidmi jdou do kostela. Seberu všechny své síly a jdu se mrknout, co bude. Akorát začíná adorace. Po modlitbě před Kristem jsem se rozhodl jít dál, i když se mi nechce. Jsem unavený, potřebuji nějaké volno. Nějaký delší odpočinek.
Dalších 10 km jen pole, louky a lesy. A teď ještě půjdu do kopce k nějaké kapličce. Jsem vyřízený. Tak tady jsem chtěl taky spát a taky to nejde. Na kopci stojí malá kaplička a kolem jen krásný výhled na okolí. Na část cesty, co mám za sebou, a větší část cesty, co mám před sebou. Chci zde spát, ale fučí vítr a kdo ví, co v noci přijde, nedá se tu nikde schovat. Začíná se sem sjíždět dost lidí, třeba bude mše svatá. Kaplička se začíná plnit a kněz je již v sakristii. Já sedím venku na schodku u dveří a čekám, co bude. Kněz po chvíli vychází a už je jasné, že bude Májová pobožnost. Vždyť začal květen, měsíc Panny Marie. Po chvilce se kaplička ještě doplnila pár lidmi a už je narvaná jak kaple v Těmicích na hody.
Po májové čekám na kněze. Doufám, že mě vezme spát k sobě na faru nebo alespoň dá typ, kde by se dalo přespat, a nejlépe mě tam odveze. Dávám se s ním do řeči, ale nebude to tak lehké, jak jsem si myslel. Neumí anglicky. Tak ještě musím sehnat někoho, kdo bude překládat. Jeden pán, jak nás tam vidí, tak se ochotně nabízí. Zjišťuji, kde se tu v blízkosti dá přespat. Říká, že mám jít do Leitzersdorfu. Tam žije kněz, který na faře ubytovává poutníky, a mělo by to být kousek pod kopcem. S nadějí ještě čekám nabídku odvozu, avšak kněz sedá do svého auta a odjíždí. Nezbývá mně nic jiného, než jít. Ne zrovna s velkým nadšením se dávám na cestu. Stále si opakuji: „Je to jen pár kilometrů, dnes budu spát v měkkém a půjdu do sprchy…“
Jdu už jen ze setrvačnosti. Nevnímám, kudy jdu, ani co míjím. Náhle se objevuji v té oné vesnici, kam mám namířeno. Už se blíží 20 h, nemám sílu hledat kostel, tak doufám, že na něj narazím. Šipky mě vedou přímo k vratům do kostela. Je celkem pozdě, tak nevím, jestli bude ještě otevřen. Ještě pár kroků…je otevřen. Jdu tedy dovnitř poprosit Boha o nocleh, nejlépe v suchu a teple. Klekám před svatostánek a v modlitbě vytrvám do příchodu někoho, kdo mě bude chtít vyhodit. Po chvíli přichází kněz a hned mě oslovuje. Zjišťuje, kde budu spát. Má odpověď je jasná a stručná: „tady“. Chvíli se zarazí a pak se zeptá, jestli bych nechtěl raději ubytovat na faře. Nezbývá, než souhlasit a doufat, že to není daleko. Kněz říká, ať počkám, že to jde zařídit. Po 15 minutách, kdy už jsem skoro spal v lavici, přichází a vede mě k sobě na faru. Jdeme do pokoje, pak mně ukazuje sprchu. Tak přece jen budu spát v čistém, suchém a v teple. Než si popřejeme dobrou noc, tak se mě kněz ptá, jestli chci něco na jídlo. A zase přichází na řadu má špatná angličtina. Chtěl jsem říct, že bych něco malého pojedl, ale už mi nikdo nic nepřinesl, tak jdu spát. Nedá se, musím pilovat a mluvit a mluvit. Tak ještě pomodlit a spát… DĚKUJI BOŽE.
Ušel jsem 31 km (a to jsem vůbec nechtěl) a neutratil ani €.
