Článek
Jak jistě mnozí tušíte, bylo potřeba zařídit vše podstatné k vycestování, jako například pasy, očkování psa apod. Podstatnější však pro poklidné přežití cesty až do cílové destinace na jih Turecka, bylo potřeba nainstalovat televizi do auta, (za což jsme nejednou děkovali Bohu, že nám vnukl tak spásnou myšlenku), aby nám pomohla zkrátit čas v autě pro naši drobotinu průměrného věku tří let. Jako další rozptyl na cestě jsme vybrali nové písničky a alba pro děti, kapsáře na hračky, do nichž jsme umístili atraktivní hračky, (které nemají děti běžně k dispozici) a oblíbené hračky. Z nových technických úprav bych chtěla vyzdvihnout zvláště záclonky, bez kterých si už nocleh v autě nedovedu představit! Nechápu, jak jsme bez nich mohli cestovat. Záclonky na cestě byly jako naše opora, jež nás chránila před neúprosnými paprsky ranního slunce, zajišťovaly nám pocit soukromí a bezpečí.
A jede se! Nastal den D a my vyrazili o 7 hodin později, než jsme plánovali. Vyrazili jsme ve 22 hodin a nečekaně jsme zalehli už po 100 km jízdy, hned za hranicemi, tedy na Slovensku. Byli jsme unavení z celodenního balení a pulírování domu, protože jsme se plánovali vrátit až za tři týdny. Návrat do domu, postiženého tornádem z balení a nepříjemného odéru ze zkaženého jídla, by mohlo návrat domů znepříjemnit minimálně jednomu členu rodiny! Hádali jsme, že ujedeme první den aspoň 500 km, v noci však nebylo nic tak na hony vzdálené, jako naše představa o ujetých 500 kilometrech. Do našeho prvního cíle, do kempu v Srbsku, jsme dorazili až druhý den večer. Od toho dne jsme věděli, že naše denní cíle nemají smysl, tak jsme se soustředili na cíl naší cesty: dorazit do Antálie za šest dní!
Vzhledem k naší nejisté situaci, teda spíše nejistým okolnostem ohledně nálady dětí a výše počtu zastávek během dne, jsme nemohli nikdy stanovit, kde budeme večer spát. Věděli jsme zhruba, kudy chceme jet a podle toho jsme hledali kempy. Většinou jsme stejně do kempu nezajížděli, protože bylo zbytečné platit za noc v kempu, když jsme stejně tak mohli přespat na benzince nebo někde u dálnice. Pro děti i pro nás bylo lepší, když jsme jeli, dokud nás únava neskolila a potom jsme děti jen přemístili ze sedaček na lůžko, jak bychom to ostatně udělali i v kempu, akorát bychom si připlatili za stání.
Další nezbytná součást našeho cestování představovalo jídlo, nebo spíše pochutiny během jízdy v autě. Od babiček jsme na cestu dostali spásný balíček s oříšky a sušeným ovocem. Zejména u našeho nejmladšího ročního trpaslíka zabíraly nejvíce rozinky. Tuto výbavu jsme cestou neustále doplňovali, protože jsme mohli bez výčitek všichni pozobávat a navíc se nám tyto dobroty neměly šanci v autě pokazit! Když vyvstala tedy v zadní části auta nějaká neodkladná krize v podobě špatné nálady nebo protestu proti naší společné dovolené, usmířili to často právě tyto spásné pochutinky a nebo bedna s jablky, protože jablko se hodí vždycky!
Pokud by někoho zajímal náš československý vlčák v kufru, tak ten byl v čase naší dovolené úplně nejúžasnější (kromě toho, že zabíral největší prostor v autě). Stejně jako naše děti, potřeboval po 2-3 hodinkách pauzu a potom, co vykonal své potřeby, byl v podstatě spokojený, což se o našich dětech, trpasličích průzkumnících, říct nedalo. Naše pauza na benzince nebo v přírodě trvala zřídka méně než 1 hodinu a probíhala zcela předvídatelně: WC, úklid auta, vaření, krmení, venčení, průzkum (ničení), příprava kávy, výběr hraček na cestu, doplnění vody do lahví. Naše z větší části odplenkované děti si odskočily, najedly se a vyrazily na průzkum okolí. Ovšem než jsme si stačili uvařit kávu a posbírat potřebné a roztroušené věci nazpět do auta, opět ti naši trpaslíci křičeli hladem.
Po pěti nocích v autě jsme konečně dorazili do vysněného cíle naší dovolené. Tak jsme to tedy za těch šest dní zvládli! Huráááá! Už se nemůžu dočkat, až pojedeme tu stejnou cestu zase domů. Možná bychom tu naši dovolenou s dětmi neměli nazývat dovolenou, což mi dají za pravdu asi všichni rodiče, kteří cestují se psem a malými dětmi průměrného věku tří let.
