Článek
Četba knihy kanadské aktivistky a intelektuálky Naomi Klein Doppelganger (Dvojník) je v celé řadě ohledů stimulujícím zážitkem. Autorka umně propojuje své osobní zážitky, odkazy na kulturní díla a svébytný politický a společenský komentář způsobem, který čtenáře nutí se takřka nad každou stránkou zamyslet a konfrontovat prezentované postřehy s vlastními stanovisky. Četba se tedy stává dialogem, který bylo pro autora ještě zajímavější díky tomu, že jedním ze stěžejních témat knihy jsou konspiračních teorie, jejich fungování v současném informačním prostoru a dopad na politiku a společnost.
Autorka se totiž vydává po stopách své „dvojnice“ Naomi Wolf do světa šiřitelů konspiračních teorií. Zřejmě i pod vlivem situace během pandemie COVID-19 a polarizace americké společnosti jej autorka označuje za „svět za zrcadlem“. Což jej bezděčně staví do kontrastu s naším normálním a rozumným světem. Klein tuto jednoduchou perspektivu však komplikuje ve chvíli, kdy popisuje, jak konspirační teorie představují konkurenci systémové kritice. Jejich hlavním problémem tedy není nepravdivost, protože spíše než o fakta se jedná o hyperbolické sdělení o nerovnoměrné a netransparentní distribuce moci ve společnosti. Kritika se vztahuje spíše k jejich „vyšinutosti“, jelikož se místo na způsoby, jakými mocenské struktury předurčují chování společnosti, tyto příběhy zaměřují na aktéry racionálně osnující spiknutí. Konspiračním teoriím tímto zjednodušením otupují schopnost vnášet do společenské debaty palčivé otázky a identifikovat systémové problémy.
Zároveň však i panika spojená s konspiračními teoriemi společenskou debatu omezuje. Na osobní úrovni vede k autocenzuře, jelikož člověk zvažuje, zda svou kritikou politiků a institucí nenahrává šiřitelům konspiračních teorií. A na úrovni společenské debaty umožňuje rozličným aktérům snadno diskreditovat nepohodlné názory nálepkou konspirační teorie. Tato dynamika je ještě znásobena v období krizí, které zdánlivě rozdělují společnost na dva tábory, jejichž názory jsou diametrálně odlišné a pouze jeden z nich může být ten správný.
Pro český kontextu je nutné perspektivu „světa za zrcadlem“ prezentovanou Klein mírně upravit, jelikož sociologické výzkumy ukazují, že není polarizovaná, ale spíše fragmentovaná. Ve chvíli, kdy se společnost rozpadá do skupinek domnívajících se, že jsou ostrůvky racionality v moří šílenství, vzrůstá relevance konspiračních teorií. A to jak způsobu konstrukce vědění v rámci určité skupiny, tak prostředků pro diskreditaci názorů, které daná skupina nezastává.
Prvním krokem, jak z tohoto světa zrcadel vystoupit, by tedy mohlo být připuštění si faktu, že si své dvojníky částečně konstruujeme sami, když se domníváme, že nesouhlas v jedné otázce automaticky znamená nesouhlas ve všech dalších tématech. Což však není pravdu - už z toho důvodu, že na řadu věcí řada z nás prostě nemá vyhraněný názor. Hledání věcí, která nás spojují, může tedy přispět k akceptování postojů, která nás oddělují. A konfrontace s názory, která nezastáváme, nás může posunout k tomu, abychom neupadali do pasti konspiračních teorií, které nás utvrzují v našem světonázoru. Třeba právě četba knihy Doppelganger může být jednou z podobných užitečných konfrontací.
