Článek
Růžičkův článek s titulkem „Končí éra dezinformací? Od problému se odvrací peníze i pozornost“ se opírá primárně o tři texty, které v zásadě tvrdí, že výzkum a společenská debatě o dezinformacích jsou v krizi a je nutné provést jejich revizi. Mimochodem všechny tyto texy (zde, zde a zde) stojí za přečtení a zamyšlení – autor by na toto konto doplnil také důkladně vyrešeršovaný text From Panic to Policy: The Limits of Foreign Propaganda and the Foundations of an Effective Response. S odkazem na vzrůstající neochotu amerických sociálních sítí podnikat kroky vůči nepravdivým zprávám Růžička hlásí „konec dezinformační ságy (kterou) můžeme chápat nejen jako selhání politického a akademického snažení, ale i jako přirozené vyčerpání příběhu, který byl od počátku výrazně podmíněn výraznou mediální pozorností.“
Tento závěr se autorovi jeví přinejmenším jako předčasný, a to z toho banálního důvodu, že budoucnost je nepředvídatelná. Lze si totiž poukázat na řadu současných událostí, které mohou debatě o dezinformacích poskytnout nové impulzy. Zdokonalení umělé inteligence otevírá další možnosti k manipulaci. Na spadnutí je střet mezi Evropskou unií a sociálními sítěmi ohledně moderace jejich obsahu. A s narůstající globální nestabilitou bude přibývat (nejen) mezistátních konfliktů, které poskytnou nové případové studie o střetávání v informačním prostoru. Všechny tyto děje – a mnoho jiných, které v této chvíli nelze odhadnout – budou dávat další podněty k výzkumu a debatě o dezinformacích. Konec konců nebylo by to poprvé - stačí si připomenout pandemii COVID-19, která posunula výzkum dezinformacím novým směrem.
Růžička podotýká, že „éra dezinformací“ nesouvisí výhradně s výzkumnými poznatky, ale je konstruována prostřednictvím společenského a mediálního vnímáním důležitosti tématu. Pokud s tímto tvrzením souhlasíme - a autor se domnívá, že je správné - je však nutné debatu o dezinformacích chápat v lokálních kontextech. Postřehy například z amerického prostředí v tom české zdaleka platit nemusejí. Právě vyostřený volební rok představuje vhodnou případovou studií umožňující otestovat nakolik příběh o „éře dezinformací“ rezonuje v české debatě.
Zájem veřejnosti o téma dezinformací někdy v budoucnu poleví a výzkumníci upřednostní jiná témata. Autor se necítí být povolaný odhadovat, kdy se tak stane, jelikož se v této otázce již opakovaně zmýlil. Avšak je nevyhnutelné, že k tomu doje. I přesto však odkaz debaty o dezinformacích nezmizí. Bude nadále ovlivňovat fungování státních institucí v oblastech jako je komunikace, vnímání bezpečnostních rizik nebo vzdělávání. Promítne se také do akademické prostředí, v němž je již nyní pevně zakotvené ve formě výzkumných projektů nebo vzdělávacích programů v řadě různých oborů. Což opět nemusí být natolik znatelné, pokud se člověk nezaměří specificky na akademii českou a staví své závěry na diskuzí vycházejících z akademického prostředí ve Spojených státech. Tyto světy jsou již nyní odlišné a lze očekávat, že v budoucnu se od sebe budou ještě dále vzdalovat.
O debatě o dezinformacích navíc nelze přemýšlet v izolaci od zcela fundamentální debaty 21. století o tom, jak nové komunikační technologie (z)mění člověka, společnost a politiku. Ve zpětném pohledu asi debata o dezinformacích bude působit jako velmi limitovaná a příliš zahleděná na marginální aspekt této velké změny. Ale i tak jí nebude možné upřít, že byla jedním z jejích startovních výstřelů. Takže slovy klasika „nic nekončí, jedeme dál!“
