Článek
V reakci na úspěch krajně pravicových stran v řadě evropských zemích a postupující normalizaci jejich myšlenek ve veřejném prostoru probíhá debata o tom, jak toto dění popsat a pojmenovat. Jedním z termínů, který se pro jejich popis nabízí, je fašismus. O různých výhodách a limitech toho pojmu – reflektujíc primárně debatu ve Spojených státech amerických – psal v eseji zveřejněném na stránkách Page Not Found Jakub Jetmar. Textem „Trump nezemře za naše fašistické hříchy“ se nese určitý ostych ohledně používání pojmu fašismus, a to mimo jiné z toho důvodu, že může vyznít jako přehánění.
Z hlediska chladné politologické teorie by přitom používání pojmu fašismus nemělo být nijak problematické. Jak vysvětluje třeba politolog Jan Charvát, ideové směry definující moderní politiku lze dělit na ty akceptující pravidla a procedury demokratického systému – liberalismus, socialismus a konzervatismus – a ty, které se snaží prosadit jeho alternativu (která by zároveň vedla i k výrazným společenským změnám) – anarchismus, komunismus a právě fašismus. Definovat fašistické politiky by tedy nemělo být tak složité. Komplikovaná realita zeleného stromu života však nutí popasovat se při používání termínu fašismus s jeho silným ukotvením v historické paměti. Je složité si fašistické strany představit bez uniformních mas se zdviženými pravicemi, bojechtivou rétorikou nebo band pouličních rváčů uchylujících se k násilí. Proto je - či by alespoň mělo být - používání tohoto pojmu spojené s jistým ostychem, jelikož do jisté míry vyznívá jako znevážení jedné z temných kapitol evropské historie. Navíc propagandisté všech typů a barev jsou si naopak údernosti pojmu fašismus dobře vědomi a tím, že jej používají pro diskreditaci protivníků, přispívají k rozmělnění jeho významu. Ale i pokud je termín použit s ambicí výhradně popisnou, zůstává otázku, zda je schopen o současné krajní pravici a jejím myšlení říci něco užitečného.
Nejsem si tím jist, a proto považuji za inspirativní debaty o různých jiných termínech snažících se popsat přesněji myšlení krajní pravice. Jednou z možností je pojem populismus poukazující na silácké vůdce snažící se získat moc tím, že se prezentují jako zastánci utlačovaného lidu proti zlovolné elitě. I přestože se tento termín v minulé dekádě uchytil v akademické i veřejné debatě, nepovažuji jej za příliš šťastný. Pro účely tohoto textu mi přijde podstatné, že do určité míry nebere ideologii krajní pravice dostatečně vážně a svádí k tomu portrétovat její reprezentanty jako pragmatiky bez schopnosti formulace vlastních vizí. V tomto ohledu je pojem populismus – zejména ve způsobu, jakým se s termínem operuje ve veřejné debatě – stále zakotven v představě o konci dějin, v níž má liberální demokracie monopol na politické myšlení. Jako by mohli být upřímní a zapálení pouze reprezentanti této perspektivy a ostatní „populisté“ pouze cyničtí prospěcháři.
Dle mého názoru je však nutné krajně pravicové politické síly brát mnohem seriózněji – a to už z toho důvodu, že jsou schopny artikulovat myšlenky, které oslovují a mobilizují nemalou část voličů. K tomu, jak jejich postoj popsat bez démonizace, kterou přináší pojem fašismus, může pomoci termín iliberalismus. Ten je inspirován mimo jiné jedním z mohykánů soudobých krajně pravicových sil – maďarským premiérem Viktorem Orbánem – který již v roce 2014 vyhlásil jako svůj cíl vybudování iliberálního státu. Politoložka Marlène Laruelle si tento termín vybrala při popisu myšlení krajní pravice, které definuje třemi charakteristikami. Zaprvé zklamáním a antagonismem vůči liberální demokracii. Mimochodem, jak připomínají Ivan Krastev a Stephen Holmes, pocitem ve střední a východní Evropě o to silnějším, vzhledem k nesplněným očekáváním z ekonomické a společenské transformace po roce 1989. Zadruhé radikální ambicí přebudovat současný systém. Přičemž způsob tohoto přebudování – což je třetí charakteristika – není příliš jasně definován a spíše instinktivně hájí návrat ke tradičním hierarchiím a kulturně homogenním státním útvarům, jejichž suverenita není zvnějšku omezována. Je dobré si všimnout, že tato ideologie nemá vyhraněnou ekonomickou agendu – což se při české fixaci na pravo-levou politickou osu může zdát matoucí. Otázka míry přerozdělování je však v tomto myšlenkovém proudu vedlejší – důležité je, aby stát přerozděloval správným způsobem, a to směrem k členům dané komunity, a aby mechanismy přerozdělování nenarušovaly existující hierarchie.
Užitečnost pojmu iliberalismus tkví dle mého názoru v tom, že reflektuje kontext, v němž k formulaci nové ideologie krajní pravice dochází. Dosavadní hegemonie liberální demokracie totiž komplikovala přemýšlení o alternativách. I proto je iliberalismus definovaný negací. V tom je však i jeho síla, jelikož umožňuje vytvářet nečekaná politické spojenectví a voličské aliance umožňující jeho nositelům získávat větší vliv či případně přímo podíl na moci. Každopádně pokračující klopýtání současného politického systému čelícího výzvám, jako je změna klimatu, ekonomické nerovnosti, zhoršování bezpečnostní situace nebo migrace, budou posilovat poptávku pro ideových alternativách. A ty je na místě sledovat, protože - jako například v Projektu 2025, který se objevil během amerických prezidentských voleb - se v určité chvíli iliberalismus může transformovat v mnohem koherentnější a cílevědomější ideologie. A pak možná přijde čas na to mluvit i o fašismu.
Pro širší debatu o termínu iliberalismus lze doporučit publikaci Conversations on Illiberalism: Interviews with 50 Scholars.
