Článek
Filozof Tomáš Koblížek, zaměřující se na filozofii jazyka a problematiku hate speech, publikoval na webu ČRo Vltava text, v němž prezentuje své postřehy ohledně konspiračních teorií. Připomíná, že jsou nevyhnutelně spojeny s jazykem agrese a mají tudíž své oběti a zároveň jejich šíření nemusí být pouze spontánním projevem společenských nálad, ale tak součástí vlivových operací vedených například Ruskou federací. Varuje proto před – z jeho pohledu – příliš shovívavým přístupem, který ke konspiračním teoriím zastávají někteří religionisté z volného sdružení badatelů Konspiritualita. Vzhledem k tomu, že má autor to potěšení být s touto skupinu spřízněn, dovolí si s textem Tomáše Koblížka polemizovat.
Předně autor považuje za mírně zkreslený kontext, do něhož Tomáš Koblížek spor o konspirační teorie zasazuje, když tvrdí, že shovívavější hodnocení tohoto fenoménu silně rezonuje ve veřejném prostoru. Přitom česká debata o konspiračních teorií je v mediálním mainstreamu úzce spojená s tematikou dezinformací, které se jako bezpečností hrozba diskutují - se stále vzrůstající intenzitou - minimálně od roku 2015. Pozornost věnovaná tomuto tématu vedla ke vzniku řady iniciativ občanské společnosti, založení nových státní instituce a promítla se do programového prohlášení současné vlády. Zda jsme se za tu dobu naučili na konspirační teorie adekvátně reagovat (a proč tomu tak není) je odlišná otázka, ale upozorňovat v roce 2024 na to, že bychom měli mít na paměti jejich rizikovosti působí na autora jako vlamování se do otevřených dveří.
Právě z toho důvodu, že fenomén konspiračních teorií je ve veřejné debatě zužován pouze na bezpečnostní riziko, považuje autor za osvěžující perspektivy členů badatelské skupiny Konspiritualita nabízející jiné úhly pohledu. Ani ty však dle názoru autora nevylučují, že konspirační teorie mohou za jistých okolností vést k nežádoucím jevům. A právě proto autor považuje za důležité, neomezovat se pouze na pohoršení, obavy a odsuzování, ale snažit se pochopit dynamiku šíření konspiračních teorií a jejich dopady na politiku a společnost. A pro tuto analýzu je jistá dávka shovívavosti a ochoty porozumět tomu, proč pro některé skupiny mohou být konspirační teorie tak lákavé, nutná.
Dobrý příkladem je i Koblížkem zmíněná konspirační teorie propagovaná sovětskými tajnými službami, dle níž byl AIDS americkou biologickou zbraní. Tento příběh však nelze redukovat na případovou studie sovětské vlivové operace. Pro plné pochopení její dynamiky je totiž potřeba doplnit kontext například ohledně paniky okolo HIV v 80. letech, dlouhodobé nedůvěry afroamerické populace (která měla být údajným cílem této biologické zbraně) vůči americkém systému včetně jeho zdravotnických institucí, anebo návaznost této dezinformace na řadu starších mýtů a konspiračních teorií. To je přesně vklad, který do veřejné debaty mohou vnést historici, religionisté nebo sociologové.
Právě jejich širší perspektiva může být nápomocná i při adresování konspiračních teorií jako bezpečnostní hrozby, jelikož může pomoci přemýšlet více kreativně a přijít s neotřelými postupy a řešeními. A stejně tak jistá shovívavost umožní problém lépe škálovat a definovat, kdy je určité tvrzení natolik nepřijatelné, že je na místě reakce státu, a kdy je naopak cirkulace konspiračních teorií ve veřejném prostoru nutnou daní za udržení názorového pluralismus, na němž demokracie stojí.
