Článek
Nejen v české veřejné debatě se objevuje tendence vinit sociální sítě z řady negativních společenských jevů včetně masového šíření dezinformací. Problémem těchto tvrzení je, že se neopírají o vědecké poznání, ale vycházejí spíše z dojmů a reagují na paniku vybuzenou rychlými změnami v informačním prostoru, kterou však zároveň sami přiživují. Tím nemá být řečeno, že sociální sítě nemají problematické dopady. Každopádně o jejich povaze a rozsahu je nutné vést konkrétní a fakticky podložnou debatu umožňující nastavit adekvátní reakci.
Užitečným vodítkem může být článek publikovaný ve vědeckém časopise Nature Misunderstanding the harms of online misinformation shrnující dosavadní bádání věnované šíření manipulativních sdělení na sociálních sítích. Na základě zjištění dostupných studií autoři uzavírají, že máme tendenci přisuzovat sociálním sítím příliš velkou moc a opomíjet chování a priority jejich uživatelů. Jinými slovy uživatelé sociálních sítí nejsou pouze pasivními objekty konzumujícími předložený obsah, ale skrze vlastní aktivity, chování a vazby výrazně ovlivňují sdělení, která se k nim skrze sociální sítě dostanou.
Z toho vyplývá, že s dezinformacemi se na sociálních sítích s výraznější pravděpodobnostní setká ten, kdo je již aktivně vyhledává. Uživatelé sociálních sítí se tedy rozdělí na výrazně větší skupina, která na manipulativní informace nenarazí vůbec či pouze velmi zřídka, a na malou skupinu vystavenou manipulativnímu obsahu mnohonásobně více. Tato minorita je tedy prostřednictvím sociálních sítí utvrzována ve svém světonázoru, ale samotné sociální sítě nutně nejsou důvodem pro její prvotní názor. Osobní preference hrají důležitou roli i u algoritmů sociálních sítí, které – minimálně v době, kdy článek vznikal – stále nebyly uspokojivě probádány. Existující výzkumy každopádně ukazují, že uživatelé nejsou otroky algoritmů, ale jejich preference mají značný vliv na obsah, který se jim zobrazuje. Proto i na sociálních sítích mají značnou možnost volby, zda se manipulativní zprávy budou nebo nebudou objevovat v informační prostoru, který si na sociálních sítích vytvářejí.
Výzkum úzce zaměřený na sociální sítě ignoruje skutečnost, že člověk přijímá podněty z celé řady jiných zdrojů. V českém kontextu například sociální sítě představují informační zdroj pro 45 % populace, zatímco z televize čerpá informace 60 % populace. Proporce problému dezinformací na sociálních sítích je tedy nutno chápat v kontextu celého informačního prostoru.
Přemýšlet pouze o samotném vystavení dezinformacím na sociálních sítích (či v informační prostoru obecně) je navíc pouze polovičaté, jelikož je nutné zvážit jejich schopnost na změnu chování a postojů. A v tomto ohledu je nutné připomenout, že ani několik desetiletí mediálních a marketingových studií nepřineslo definitivní závěry ohledně účinnosti propagandy. Proto je na místě přistupovat skepticky k tvrzením o existenci jednoduchého mechanismu (například algoritmu sociálních sítí), který zázračně dokáže přeprogramovat lidský mozek. Na to jsou prostě lidé příliš složité bytosti.
Při výzkumu dopadů dezinformací je na místě čekat pouze složité odpovědi a být ochoten přijmout, že neexistují snadná a přímočará řešení. Postupující vědecké poznání nám však alespoň může pomoci určit, co rozhodně správný závěr (a tím pádem ani adekvátní východisko pro politická rozhodnutí) není.
