Článek
Debata o dezinformacích obohatila český slovník o řadu (staro)nových pojmů. Z některých našich spoluobčanů se stali „dezoláti“, „užiteční idioti“ nebo „padlí na poli informační války“. Tento dehumanizační slovník přispěl k přesvědčení, že část naší společnosti je pro demokracii navždy ztracena, diskuze s ní je odsouzena k neúspěchu a pátrání po jejích motivacích nemá valného smyslu, jelikož jim mozek vymyla dezinformační mašinérie řízená z ciziny. Tento postoj však šíření dezinformací spíše nahrává, jelikož dále přispívá k fragmentaci společnosti.
Je třeba podotknout, že tento článek se netýká cynických obchodníků se strachem v politice nebo informačním prostoru. V případě těchto jedinců – jejichž počet lze odhadovat spíše na nízké stovky – je opovržení zcela na místě. Pozornost by měla být věnována přibližně 15 % našich spoluobčanů, kteří dle výzkumu společnosti STEM mají tendenci hledat informace alternativní k mediálnímu mainstreamu či případně – jak se tomu děje u 5 % - je i dále šířit. Pro srovnání ve výzkumu iRozhlasu počet respondentů důvěřujících většině testovaných konspiračních teorií dosahoval 6 %. Jde tedy o skupinu relativně malou, o níž se lze doložit vnitřní heterogenitu a různé motivace pro šíření konspiračních teorií. Už pouze z analytického hlediska tedy označovat tuto skupinu jednou nálepkou není přesné.
Lze namítnout, že už samotná snaha s touto skupinou vůbec komunikovat je velmi náročná, a limitovaný čas a prostředky by bylo užitečnější vynaložit na jiné skupiny. To je sice pravda, ale výzkum akademiků působících na italských a holandských univerzitách, připomíná, že ani tato skupina by neměla být odepisována. Experiment testující reakci členů facebookových skupin, v nichž se pravidelně a ve značném množství šířili dezinformace, na různé typy fact-checků totiž ukázal, že i tito lidé mohou změnit své chování. A to ve chvíli, kdy dané materiály popisovaly dlouhodobé problémy s kredibilitou určitého zdroje – typicky webové stránky – objevujícího se ve skupině. Členové skupiny posléze na tyto texty z toho zdroje – alespoň dočasně – reagovali významně méně. Stejně tak správci – přestože se třeba proti samotnému fact-checku vymezili – limitovali četnost publikovaní zdrojů označených za nevěrohodné. Jinými slovy, ani – a možná zejména – lidé důvěřující konspiračním teoriím nejsou nadšeni, pokud si uvědomí, že je s nimi manipulováno.
Tento výzkum ukazuje, že i přestože se jedná o náročnou a dlouhodobou práci, lze změnit chování lidí, kteří věří konspiračním teoriím. Realistickým cílem může být jejich přesměrování od zdrojů šířících konspirační teorie, nepodložená tvrzení a nenávist ke zdrojů sice kritickým a ideově vyhraněným, ale stále dodržujícím novinářské standardy. Svou roli zde hraje i otevřenost společenské debaty a ochota kritizovat přešlapy mainstreamových médií, schopnost kriticky reflektovat činnost státních institucí a jiných mocenských struktur a odvaha otevírat palčivá a polarizující témata. Pokusy navázat dialog s touto skupinou také mohou zabránit její další radikalizaci a tomu, aby frustrace, obavy a vztek eskalovali v násilí.
Někdo by mohl tvrdit, že podobné apely na dialog jsou naivní. Autorovi naopak přijde naivní představa, že když 6 %, 15 % nebo třeba 40 % našich spoluobčanů vyloučíme ze společenské diskuze, bude to pro naši demokracii prospěšné.
