Článek
Česká debata o strategické komunikaci (a obecněji o reakci na hrozby v současném informačním prostředí) se stala dosti předvídatelnou. Některý ze státních úředníků zodpovědných za tuto agendu pronese více či méně (v případě vládního koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna spíše více) provokativní výrok. Čímž spustí lavinu kritiky samotné ideje státní komunikace – nutno podotknout, že i od aktérů, kteří ochotně využijí každou záminku pro zpochybnění institucí. Načež vystoupí obránci daného úředníka – nezřídka z řad novinářů – kteří i velmi problematické výroky omlouvají jako potřebu „pojmenovat věci pravými jmény“ a snaží se doložit, že vlastně přispívají k úspěšnému boji s ruskou propagandou. V dynamickém prostředí sociálních sítí se emoce rychle vybouří, názorové tábory se utuží a je možné pokračovat k dalšímu komunikačnímu přešlapu, kdy se celé kolečko opakuje. A to bez toho, aby se veřejnost skutečně dozvěděla něco substantivního o procesu státní komunikace a jejích limitech či úspěších.
O předvánoční reprízu této estrády se postaral rozhovor s Foltýnem v pořadu Ptám se já. Divák, který alespoň občas situaci v daném oblasti sleduje, se nedozvěděl nic nového – situace je strašlivá (aneb „zatáčka smrti“ v Rumunsku), stát nedělá dost a osoba koordinátora strategické komunikace vzbuzuje kontroverze. Stará písnička. I přesto se několik komentátorů nechalo tímto rozhovorem inspirovat k zamyšlením, která spíše než o situaci v oblasti strategické komunikace vypovídají o jejich značně svéráznému přístupu k dané problematice. Petr Honzejk se „razantně“ přidal do Foltýnova fanklub s tím, že „strategická komunikace má především varovat před riziky a vzbudit v lidech ochotu něco při obraně základních hodnot obětovat.“ Obdobně situaci vyhodnotil Martin Fendrych, když uzavřel svůj text tezí, že strategická komunikace musí přivádět lidi z „růžového obláčku míru do tvrdé reality.“
Autor o problematičnosti tohoto heroického pojetí strategické komunikace psal již dříve. Jedním z jeho limitů je, že příliš akcentuje obsah sdělení a jejich hodnocení ze hlediska subjektivních postojů – autoři výše zmíněných komentářů by asi nejraději viděli státní komunikaci, která umí občany pořádně vyděsit. Naopak se nutně nevěnuje systémovým otázkám, které jsou však pro vyhodnocení funkčnosti procesu strategické komunikace zásadní. Není důležité znát ideové postoje státního úředníka Foltýna, ale vědět, jak se mu daří naplňovat úkoly, které byly zadány jeho úřadu. A pokud se to nedaří, neměla by kritika směřovat (pouze) na něj nebo jeho úřednický aparát, ale zejména a primárně na vládu, která ve svém programovém prohlášení slíbila „efektivní postup proti dezinformacím a hybridním hrozbám.“ To by však od novinářů vyžadoval nejen reagovat na výkřiky v informačním prostoru, ale podrobněji se zabývat situací na Úřadu vlády a dalších institucích, které se snaží kapacity státní komunikace budovat. A to nikoli s cílem vychvalovat či sestřelovat jednotlivé personálie, ale s ambicí pomoci čtenářům lépe pochopit komplikované fungování byrokratického procesu v 21. století a schopnosti politiků jej navigovat.
Zejména v předvolebním roce by podobné zhodnocení bylo na místě – a to nejen v oblasti strategické komunikace. Pokud totiž souhlasíte s Foltýnovou tezí, že jsem v „nejhorší bezpečnostní situaci od vzniku státu“, bylo užitečné vědět, jak se s tímto prostředím naše instituce umějí vypořádávat. A co všechno lze udělat pro to, aby tuto situaci zvládali lépe.
