Článek
I kdybychom v budoucnu nebyli ohroženi nečekaným vojenským konfliktem, bez armády se stejně neobejdeme – to si musíme přiznat. V časech míru se armáda může připravovat na nepříznivé povětrnostní situace, zvlášť v době, kdy se stále silněji projevuje fenomén globálního oteplování, který nás může kdykoliv překvapit nenadálými suchy a následnými požáry, nebo naopak apokalyptickými záplavami, jaké jsme zažili v roce 2002. A co například tornáda, jako ta nad Břeclavskem a Hodonínskem, jejichž ničivá síla by mohla vážně poškodit i krajská města? Ano, jak je patrné, i v těchto složitých klimatologických podmínkách, aniž bychom museli s někým válčit, představuje česká armáda nenahraditelnou pomocnou sílu, která může nejen snížit rizika a poškození výše zmíněných přírodních katastrof, jež tu s námi byly od nepaměti. Pokud se tedy celospolečensky shodneme na tom, že armáda je nezbytným prvkem naší bezpečnosti, bez něhož naše země nemůže existovat, pak se jednomyslně domluvme na tom, jak má tento sbor – armáda národní obrany – vypadat. Anebo co musíme udělat, aby se naše vojenská síla alespoň částečně přiblížila minulému lesku uznání a respektu, který si jistě nevybudovala zadarmo.
Armáda bez vojáků není armádou
I když naše armáda rozjednala miliardové zakázky, například na často diskutovaný nákup neviditelných stíhaček F-35 nebo jiných zbraňových systémů, jako jsou moderní tanky Leopard, zapomnělo se na jedno: nejdůležitější složkou armády nejsou děla, rakety či letadla, ale vojáci. I v tomto 21. století, kdy se možná díky AI blížíme spíše armádě terminátorů než lidským vojákům, se bez pěšáků – vojáků dodnes neobejdeme.
Až se jednou tyto parametry změní, můžeme vést debatu o tom, že nás ochrání robotičtí vojáci. Avšak vzhledem k tomu, že se k takovému kroku žádná země neodhodlala, je příliš předčasné zabývat se touto revolucí ve vojenství.
Současný stav personálního obsazení armády je přibližně 24 000 vojáků, což je pod plánovaným cílem 30 000 vojáků do roku 2030. Nové alianční cíle však ukazují potřebu až 37 500 vojáků pro naplnění požadavků kolektivního odstrašení a obrany. Tento nedostatek vojáků představuje strategický problém, jak uvedl náčelník generálního štábu Karel Řehka. Ministerstvo obrany se situaci snaží řešit zvýšením platů vojáků, zlepšením podmínek služby a novelou zákona o vojácích z povolání.
Průměrný plat vojáka z povolání v Armádě České republiky v roce 2025 činí přibližně 44 982 Kč hrubého měsíčně. Tato částka zahrnuje základní služební tarif a běžné příplatky, jako jsou výkonnostní nebo stabilizační příplatky. Vzhledem k plánovanému zvýšení platů od července 2025, kdy se očekává navýšení služebních tarifů o 10–15 % pro různé hodnosti, lze předpokládat, že průměrný plat vzroste na přibližně 49 000–51 000 Kč hrubého měsíčně.
Jestliže průměrný plat policistů činil 56 308 Kč, je zřejmé, že policisté jsou na tom výrazně lépe než čeští vojáci. Tím pádem je zcela na místě diskutovat o tom, že by bylo žádoucí zvýšit mzdu vojákům alespoň na úroveň policistů. Cílem vyššího platu by tedy mělo být přilákání většího počtu lidí do armády. Není divu, že se ministryně obrany Jana Černochová pokouší zvýšit měsíční plat vojákům o minimálně 8 300 Kč hrubého.
Zeptejme se tedy: jak vysoká má být průměrná mzda v armádě ČR, aby byly splněny požadavky na potřebný počet vojáků? Bude stačit 60 000 Kč, nebo budeme muset vyplácet vojákům mzdu až 100 000 Kč, aby byl o tuto vojenskou službu dostatečný zájem?
A právě u této opodstatněné otázky si říkám: jaká bude armáda, pokud bude čistě postavena na „žoldácích“? (Žoldák je osoba najatá k boji nebo vojenské službě na základě peněžní odměny – žoldu.) Proč se touto otázkou zabývám? Nemohu si pomoci, ale jsem přesvědčen, že žoldáci, byť ne všichni, nemohou obstát proti vlasteneckým vojákům.
Proto můžeme na naši armádu vyčlenit i více než 5 % HDP, a přesto nikdy nebude tak bojeschopná jako armádní vojsko sestavené z vlasteneckých sil, které se dokáže za vlast i sebe obětovat.
Musíme se vrátit k tomu, co v minulosti fungovalo
Dodnes mi není jasné, proč jsme se po sametové revoluci bezhlavě vzdali úspěšně fungujících systémů, které neměly s politikou vůbec nic společného. Ať už šlo o výchovu talentovaných mladých hokejistů, kterou od nás okopíroval švýcarský hokejový svaz – a díky tomu dnes tato alpská země v hokeji dosahuje nevídaných úspěchů.
To samé platí i o armádním systému, který jsme mohli z dřívějška zachovat v těch nejúčinnějších aspektech. Mám tím na mysli například kvalitně zavedený odvodový systém.
V roce 1994 měla Armáda České republiky přibližně 96 000 vojáků, což zahrnovalo jak profesionální vojáky z povolání, tak brance základní vojenské služby. Tento počet byl stavem po rozdělení Československa a vzniku samostatné české armády. V následujících letech došlo k postupné redukci počtu vojáků v rámci transformace armády a příprav na vstup do NATO.
Například v roce 1997 činil počet vojáků přibližně 35 543. Právem si myslím, že armáda o téměř 100 000 vojáků vzbuzuje daleko větší respekt u jakéhokoliv nepřítele než „armádička“ čítající 30 000 profesionálních vojáků. Porovnejme naši armádu s naším přibližně stejně velkým sousedem, Rakouskem. Rakouská armáda má v aktivní službě 36 tisíc mužů, k tomu 30 tisíc aktivních záloh a v případě mobilizace může povolat až 950 tisíc záložníků.
Na armádu vynakládá neutrální Rakousko přibližně jedno procento HDP, přičemž není členem NATO. Zatímco Česká republika má pouze 24 000 vojáků, které musíme draze platit ze státního rozpočtu. Rakouská armáda nevyužívá 2,2 procenta HDP, jak to činí naše ministerstvo obrany, a přesto má očividně silnější armádu než je naše vojsko.
Je nejvyšší čas začít debatovat o stavu naší armády. I když na obranu dáváme miliardy, máme ve srovnání s počtem obyvatel málo vojáků. Pokud chceme, aby byla naše armáda u sousedů respektována, nestačí jen moderní zbraně, ale musíme mít i dostatek vojáků.
Omluvte prosím, že nemohu doložit článek, ve kterém bylo napsáno, že s třicetitisícovou armádou můžeme bránit leda tak jeden kraj v ČR. I kdyby toto tvrzení nebyla pravda, jedno je jisté – čím větší armáda nás bude chránit, tím větší respekt budeme mít u našich nepřátel. A tomu já říkám efektivní odstrašení!
Z trosek k respektované armádě
I když nemám radost z toho, že se na Ukrajině odehrává neskutečná válka, jedno pozitivum nám tento konflikt mezi „Davidem a Goliášem“ do českých luhů a hájů přinesl. Tou výhodou je reflexe nad obranou a zdravím našeho národa. Přiznejme si, že se zejména mladí Češi přestávají hýbat a obezita zažívá zlaté časy, vinou čehož je naše společnost postižena civilizačními nemocemi.
Pokud bychom znovu zavedli povinnou brannou povinnost, nestalo by se nic mimořádného – pouze bychom se vrátili k Tyršovu heslu: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Jestliže jsou české děti v užívání drog na špici, nepochybuji o tom, že zavedení vojenských odvodů by mohlo tuto situaci výrazně zlepšit. Vojna dokáže z relativně problematických „dětí“ vychovat zodpovědné občany se sklonem a láskou k vlasti, což je právě v dnešní době obzvlášť důležité.
Dokonce bych zavedl brannou povinnost i pro ženy. Izrael je v tomto případě dobrým příkladem. Kdybychom postupovali tímto směrem, že bychom profesionální armádu zrušili a vrátili se k branné vojenské povinnosti, získali bychom tím daleko větší – úctyhodný počet vojáků. Bez žen bychom se mohli dostat možná k 70 000 ozbrojeným vojákům. Je pravda, že bychom potřebovali takový počet nových vojínů někde ubytovat, neboť dřívější vojenské kapacity kasárny, byly všechny téměř zrušeny.
Nicméně, pokud by se politické strany rozhodly znovu obnovit vojenskou brannou povinnost, dalo by se toho využít k výstavbě moderních a zateplených budov a vojenských cvičišť podle nejmodernějších armádních měřítek.
Vskutku, jsem přesvědčen, že jeden rok povinné vojny může výrazně zlepšit naši společnost. Získali bychom tím nepochybně „silnější“ armádu, která by v době míru zasahovala proti nejrůznějším přírodním živlům, a pokud by nastalo nějaké nebezpečí, nemuseli bychom se dnes cítit tak mizerně jako ve slavné české pohádce S čerty nejsou žádné žerty, kde správce (v podání Vladimíra Preisse) při rozhovoru s knížetem, když se snažil uklidnit situaci a zdůraznit připravenost vojenských sil, prohlásil: „Ještě že máme silné vojsko. Zítra máme přehlídku.
Tohle není návrat ke starým časům – ale nutnost dneška
I když jsem člověk, který je přirozeným pacifistou, přesto zastávám názor, že je lepší být připraven než překvapen. A ta doba, kdy lidé chtějí znovu válčit, je bohužel opět tady. Zatím to nevypadá na to, že by válka na Ukrajině jen tak brzy přestala, proto bychom se měli hluboce zamyslet nad tím, proč zavést povinnou branou povinnost, která nás může ochránit nejen ve vojenství, ale i v běžných životních situacích, jak jsem již uvedl výše. A pokud z mládežníků, kteří se mohou potýkat s drogami či alkoholem, změní vojna k lepšímu jejich život, tak na tom nepochybně vydělala celá naše společnost.
Anketa
Zdroje:
