Do poslední chvíle bojoval

Varování: Článek obsahuje drastické fotky důsledků onemocnění.

V tomto článku se podíváme na aktuální situaci v českém zdravotnictví. Pokusím se zde vyjádřit vlastní názor, který jsem získal z osobité zkušenosti. Nejde o kritiku, ale spíše o zamyšlení nad tím, zda by péče o pacienty neměla projít nějakými změnami. Toto téma by mělo být předmětem různých diskusí a debat, do kterých by se neměli zapojovat pouze erudovaní odborníci, ale i široká veřejnost. Zdraví totiž nepatří jen odborníkům, ale nám všem!

Každá nemoc či onemocnění má své příčiny, kterých si bohužel často nevšímáme. Proto se mnohdy stává, že když nás nebo někoho z našich blízkých postihne nečekaná choroba, jsme tím zaskočeni. K tomu se přidává i fakt, že nás ty nejhorší nemoci dokážou přepadnout v nejméně vhodnou dobu, což bych nazval nešťastným načasováním.

Tak nějak tomu bylo i u mého otce, který často přehlížel varovné signály svého těla, jež nesouhlasilo s jeho životním stylem. Stručně řečeno, nehýbal se, neměl žádný sport ani koníčky, stravoval se nezdravě.

Nakonec se to projevilo nemocí, konkrétně cukrovkou. Bolesti zásadně léčil tabletkami, které měly mnoho vedlejších účinků, aniž by se nad tím někdy pozastavil. Každý z nás, když má bolesti zubů nebo jiných částí těla, sáhne po pilulce, která poskytne rychlou úlevu. Jenže se říká, že všeho moc škodí, a proto by se nemělo zbytečně riskovat stejným způsobem, jako to dělal můj táta. Nehleděl na množství užívaných analgetik a překračoval doporučené dávkování.

Je důležité porozumět své nemoci, ať už se jedná o rýmu nebo těžko léčitelnou chorobu. Nesmíme zapomínat, že každá nemoc je v podstatě léčitelná, pokud v to věříme. Jak se říká: „Víra tvá tě uzdraví.“ Bohužel se toto rčení v dnešní době často opomíjí.

Na základě těchto zkušeností jsem pochopil, že naše medicína je pouze o chemii, nikoliv o naději a povzbuzení. A právě tyto aspekty se negativně promítají do léčebných postupů, které nejsou vždy úspěšné.

V našem světě často převažují nemoci nad uzdravením, protože léčba, založená na různých chemických látkách, účinně potlačuje symptomy, ale neřeší samotnou podstatu a příčinu mnoha civilizačních chorob. Tyto choroby se neočekávaně šíří jako houby po dešti.

Dokud budou veškerá onemocnění považována za hrozbu ohrožující život, spíše než za informaci, která nám ukazuje pravdu o tom, jak pečujeme o své tělo, syntetická farmaka nikdy plně neprospějí lidskému zdraví, i když udržují milióny lidí naživu. To je bezpochyby úctyhodné, ale musíme se ptát za jakou cenu? Domnívám se, že v tomto kontextu by měla být vždy na prvním místě kvalita života, na kterou se nějak zapomnělo.

Ano, každý z nás může dělat chyby, ale nesmíme zapomínat, že jsme jen chybující lidské bytosti. I když se můj otec v tomto ohledu dopustil mnoha omylů, neznamená to, že udělal vše špatně, alespoň z pohledu jeho zdraví. Nemá smysl se všemu podrobně věnovat, tedy co všechno se odehrálo v našich nemocnicích, kde byl můj milovaný tatínek léčen a často hospitalizován.

V tomto příspěvku se zaměřím na poslední dny jeho života, které přes jeho smrt vedly k „výhře“ v překonání zdravotní potíže, o které lékaři tvrdili, že nelze léčit. Co se mu vlastně přihodilo? V naší republice trpí diabetem přes milion lidí. Diabetologové odhadují, že do roku 2030 toto číslo vzroste o dalších 200 tisíc.

Celosvětově by se počet lidí trpících cukrovkou mohl zvýšit až o 300 milionů, alespoň podle tvrzení diabetologů. Otec byl postižen závažným zavodňováním způsobeným cukrovkou, což vedlo k velkým obtížím s dýcháním (měřená saturace často klesala na hodnoty kolem 79-80 %).

Když lékaři vysvětlovali otok jako důsledek selhávajícího srdce, od lékárnice PharmDr. I.H., která se specializuje na homeopatickou léčbu, jsem obdržel zásadní informaci. Tvrdila, že tyto zdravotní potíže mého otce jsou zapříčiněny špatně fungujícím lymfatickým systémem. Podle jejích slov byl tento systém doslova zanesen nadměrným užíváním nejrůznějších léků.

Nakonec jsem se přiklonil k názoru paní lékárnice, když jsem zjistil, že můj otec v jedné nejmenované nemocnici užíval bez nadsázky 32 pilulek nejrozmanitějšího charakteru a obsahu. Není divu, že po této kombinaci medikamentů (chemikálií) přišel „jen“ o jedno oko; protože to mohlo skončit úplnou ztrátou zraku.

Aby toho nebylo málo, přidaly se potíže s prokrvením dolních končetin. U diabetiků se to nazývá, syndrom diabetické nohy. Tento syndrom se řadí k nejzávažnějším chronickým komplikacím cukrovky. Nejdřív přišel o palec na pravé noze. O rok později přišel o všechny prsty na levé noze. Jistě chápete, že takovéto postupné ořezávání, nikomu nepřidá na dobré náladě. Navíc, když vás lékaři povzbudí tím, že vám sdělí, že do budoucna určitě přijdete o obě končetiny.

Tento způsob komunikace není jen neprofesionální, je také nevhodný a neetický. Klidně se vsadím, že můj otec nebyl jediný, s kým se takto hrubě v nemocnicích jednalo. Jaké máte zkušenosti Vy?

Jak jsem uvedl výše, otec mnoho věcí zanedbal, ale musím podotknout, že mu nikdo z lékařů nikdy neřekl: „Vážený pane, abyste neztratil své končetiny, musíte se více hýbat.“ Pohyb je totiž jedním z mnoha faktorů, jenž předchází ucpávání cév postižených cukrovkou, což je zákeřná nemoc.

A právě pohyb obecně je zásadním lékem na všechny možné nemoci. Nejvíce mě fascinovalo, jak přesně ti lékaři, kterým se můj otec svěřoval do péče a důvěřoval jim, nikdy nejezdí výtahem. Většina z nich raději chodí po schodech, aby si udržovali dobré prokrvení a snížili tím riziko metabolických chorob. Bohužel, tuhle pravdivou informaci a radu se od většiny lékařů nedozvíte; spíše od nich dostanete kupu léčiv s možnými vedlejšími účinky.

A proto si na úkor českých lékařů nemohu odpustit tuhle poznámku. Kdyby naši doktoři více komunikovali se svými pacienty, používali laskavá slova místo toho, aby neustále zírali do monitorů a hledali v nich nepodstatné informace, možná by se přeplněné ordinace nešťastných pacientů vyprázdnily.

Není divu, že můj otec, vzorový pacient českého zdravotnictví, který poctivě užíval nejrůznější léky s neskutečnými vedlejšími účinky, nakonec skončil se selháním srdce na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO)! Právě na tomto oddělení jsem poprvé slyšel, že je můj otec orgánově oslaben kvůli užívání mnoha léků, které údajně fatálně vyčerpaly jeho organismus. Lékaři jen dodali, že kdyby ty léky ale neužíval, už by dávno zemřel.

Co se však nestalo? Otec, v kritickém stavu, kdy nad ním zdravotní personál lámal ruce, po mém zásahu, při kterém jsem mu udělal lymfatickou masáž, neočekávaně začal močit. To se ukázalo jako rozhodující pro jeho záchranu. Vskutku, stal se zázrak, a otec se po 14 dnech vrátil z nemocnice domů.

Od té doby snížil příjem nemocničních léků a začal užívat pouze ty nejnutnější. Ostatní léčiva nahradil přírodními doplňky stravy, a hle, začalo se mu dařit lépe. Pobyt na ARO však nějaké stopy na něm zanechal. Udělali se mu dva dekubity (proleženiny), které se po propuštění z nemocnice vůbec nehojily. To se u diabetiků stává! Tyto rány se však zhoršovaly, až po dvou měsících otec opět skončil na chirurgii v nemocnici.

Po desetidenní kůře nejsilnějších antibiotik a provedené drenáži se od pana primáře dozvěděl, že se mu rány nehojí. Proto musí být operativně znovu pročištěny, a pokud tento zákrok nepomůže, bude nutné obě nohy amputovat.

On se však nevzdal a odvětil primáři, že musí existovat nějaký způsob, jak mu obě končetiny zachránit. Dostalo se mu odpovědi, že v této okresní nemocnici už vyčerpali všechny možnosti, a proto se musí smířit s tím, že o obě nohy přijde.

Zavolal mi telefonem a prosil mě, abych zkusil najít něco na internetu, jen aby o ty nohy nepřišel. Na nic jsem nečekal, což se mi vyplatilo, protože jsem skutečně našel informace o jednom lékaři, který se věnuje nehojícím se ranám a diabetu.

Viděl jsem na YouTube přednášku pana doktora, kde popisoval, jak a čím léčit mnohdy již neléčitelné rány. Jakmile jsem si uvědomil, že lze otci nohy zachránit, s nesmírným rizikem jsem ho na revers vyzvedl z nemocnice, aniž bych byl s panem doktorem E.Z. na něčem domluven.

Poznámka: Pana doktora lze najít na internetu. Bohužel nemohu zde zveřejnit jeho informace kvůli reklamě nebo porušení pravidel. Pokud ho nenaleznete, můžete mi napsat o jeho adresu. Nicméně, pan doktor je velmi vytížený člověk, a proto nemohu slíbit, že všem zájemcům o jeho pomoc budu schopen pomoci. Děkuji za pochopení.

Prostě jsem intuitivně věděl, že ho v tomto nemocničním zařízení nemohu nechat, pokud mu chci nohy před amputací zachránit. Když jsem přijel za otcem do nemocnice, abych ho odvezl domů, spatřil jsem před vstupem na chirurgii několik vozíčkářů s amputovanými dolními končetinami. Vnímal jsem to jako vizitku a pravdivý obraz této nemocnice.

Abych vše zkrátil, nakonec se mi podařilo pana doktora kontaktovat. Dostal jsem od něj tuto překrásnou a uklidňující zprávu, kterou si vám, čtenářům, ve zkrácené podobě dovolím zveřejnit:

„Dobrý den, U starších pacientů se rány nehojí většinou proto, že podmínky pro zhojení, které jsou nabízeny vlastními hojivými a regeneračními možnostmi pacienta a  poskytovanou léčbou ke zhojení nedostačují. Každé pracoviště má určité postupy, jejich strop je dán mimo jiné i schopností invence a  vymyslet něco víc, než nabízí zaběhaná rutina či doporučené postupy, často je to limitováno osobnosti primáře, mírou jeho osvícení. Ryba smrdí od hlavy. Většinou je třeba doplnit komplexní opatření, včetně korekce syndromu deficitů, aby se podmínky pro hojení zlepšily. Vždy se dá něco zlepšit a jak říkával náš zlínský Baťa - neříkej mi, že to nejde, řekni, že to neumíš.“

Po přečtení tohoto dopisu jsem pochopil, že jsem se rozhodl správně, když jsem otce s jeho souhlasem vzal domů na revers. Dva dny po propuštění z nemocnice jsme se vydali za panem doktorem do Prahy. Šok nastal, když jsme pana doktora poprvé spatřili. Přišel k nám usměvavý muž v hnědých kraťasech a modrém tričku, který se zdvořile zeptal: „Vy jste u nás objednán?“

Poté pan doktor otce vyšetřil a prostudoval si jeho poslední lékařskou zprávu z nemocnice, kde mu chtěli obě končetiny amputovat. Laicky nám vysvětlil, že dokud se neodstraní příčina těchto nehojících se ran, což byla v tomto případě bakterie MRSA (meticilin-rezistentní Staphylococcus aureus), je jakýkoliv chirurgický zákrok zcela zbytečný.

Doslova prohlásil: „Tuhle bakterii už nelze běžnými nemocničními léky porazit. Jediný způsob, jak lze MRSA, navíc u dlouhodobě léčeného pacienta antibiotiky, zahubit, je ozon.“

Takže jsme se domluvili na ozonové terapii. Byl nám domů na dva týdny zapůjčen ozonový generátor a speciální vak, do kterého se vkládaly postižené končetiny. Od pana doktora jsme také dostali několik podpůrných léků, jako je ozonový olej a speciální zásyp, včetně vylepšeného vitaminu C v lipozomální formě, který se lépe a dlouhodobě vstřebává oproti běžným céčkům.

Jeho neskutečný lidský přístup k pacientům, kterým hrozí amputace končetin, naděje a laskavé slovo – to vše jsou rozhodující podmínky, které přispívají k psychické úlevě a zejména k uzdravení, jako v případě mého otce.

Ano, pár dní poté, co jsme navštívili pana doktora E.Z., začaly se nehojící se rány (dekubity) hojit. Postižená místa přestala zapáchat a nekrotická tkáň, aniž by byla jako předtím v nemocnici chirurgicky odstraněna, postupně ustupovala a nahrazovala se nově se tvořícím růžovým masem. Rány byly čisté a granulující!

Nikdo si nedokáže představit, jak toto prokazatelné hojení psychicky posílilo mého otce, který již nepochyboval o tom, že o nohy přijde. Navzdory traumatizující prognóze, kterou si musel vyslechnout od lékařů a primáře, náhle pocítil naději a víru v uzdravení, tedy toho, čeho se mu v nemocnici nedostalo.

K mé nesmírné lítosti tento případ mého otce neskončil šťastně. Přihodila se obrovská smůla, protože tátovi srostla z nějakého neznámého důvodu střeva. Takže jsem tátu odvezl do té samé nemocnice, kde mu nabízeli jedině amputaci dolních končetin, protože v tomto zdravotním zařízení nedokážou léčit (potlačit) rezistentní bakterie. To si pořád vyčítám, i když jsem se v Praze před ordinací pana doktora E.Z. od jiných pacientů dozvěděl, že ani v hlavním městě to není o mnoho lepší.

Vskutku, každý pacient, který byl tady u pana doktora objednán, mi potvrdil, že v jiných pražských nemocnicích už měli určený termín k amputaci. Otec byl tedy operován stejným primářem, který chtěl dolní končetiny mého otce amputovat. A i když znovu lékaři nad ním lámali hůl, oslabené srdce překonalo účinky narkózy, ale i samotného operativního úkonu, a otec znovu zázračně vše přežil. Nakonec mi otec zemřel po čtyřech dnech kvůli selhání ledvin. Nicméně o nohy nepřišel, protože bojoval jako lev až do poslední chvíle.