Článek
Každé zaměstnání má své pro a proti. Proto zastávám názor, že bychom si měli vážit jeden druhého, a to zvlášť v případě nejrůznějších profesí. Ve skutečnosti není žádné zaměstnání méněcenné – ani ve srovnání s vysokoškolskými obory. Často platí, že lidé s vysokoškolským vzděláním řídí ty s nižším vzděláním. Méně kvalifikované profese tak někdy pracují za horších podmínek, než by bylo nutné. To se může negativně odrážet i na vztahu mezi zákazníkem a prodavačem. Správně jste pochopili – v tomto příspěvku se zaměříme na naše prodavačky a prodavače, bez nichž bychom, s nadsázkou řečeno, zemřeli hlady.
I když můžete nabýt dojmu, že se vás článek netýká, protože nejste prodavač či prodavačka, i toto – v uvozovkách řečeno – „nevýznamné“ zaměstnání má vliv na náš soukromý život, jak se v tomto článku ještě dozvíte. Posuďte sami, jak málo si vážíme profesí, které jsou pro nás nejen nezbytné k tomu, abychom se mohli najíst, ale také k tomu, abychom se mohli najíst s úsměvem a v dobré náladě, což je důležité jak pro naše zdraví, tak i pro lidi, s nimiž trávíme svůj den.
Usmívající se prodavač: lepší tržby a spokojenější zákazníci
Každý obchodník chce jedno: vydělávat na prodeji svých produktů – pod heslem „čím více, tím lépe“. V Čechách se kdysi říkávalo: „Náš zákazník, náš pán.“ Jenže 41 let reálného socialismu toto baťovské heslo pořádně zdiskreditovalo. Pamatuji si Husákovu dobu, kdy nakupování přinášelo spíše znechucení než relaxační zážitek. Skutečně nebylo nic příjemného neustále se vyptávat znechucených prodavaček, zda mají v obchodě to či ono. Zejména když odpověď byla pokaždé stejná: „Nemáme, možná to přijde až za měsíc.“
Samozřejmě tím nechci říct, že se od dob socialismu situace v obchodních domech výrazně nezměnila. Dnešek je v porovnání s touto téměř zapomenutou érou diametrálně odlišný – uspokojivější. To však neznamená, že by se obchodní odvětví nemohlo dál rozvíjet – nabízet zákazníkům nejen kvalitnější zboží, ale i ještě lepší obsluhu.
Úsměv prodavače dokáže potěšit nejednoho zákazníka, především stresované návštěvníky, kteří navštěvují nejrůznější obchody. S nadsázkou řečeno, v obchodě navozené „rodinné“ prostředí vytváří harmonický vztah mezi spotřebitelem a prodejcem. V atmosféře spěchu lidé často nenaslouchají druhým, a právě to je příčinou určité apatie, která se ve společnosti vyskytuje.
Přesto, když narazíte na prodavače, který si vás dokáže vyslechnout a s určitou grácií správně poradit, má každý zákazník z takového nákupu daleko příjemnější pocit i náladu. Naopak prodavač, který něco nesympaticky vysvětlí, vám může pokazit i vynikající náladu.
A jakmile jednou přijdete v obchodě o dobré psychické rozpoložení, berete si sebou domů nejen nákup, ale i špatnou náladu. Negativní energie pak snáze proniká do vašeho rodinného života, což může pocítit zbytečně kdekdo – třeba vaše manželka nebo děti.
Co tím chci říct? Když půjdete ráno do práce, cestou vás pozdraví usměvavá sousedka, na pracovišti vás pochválí šéf a po práci zajdete do obchodu, kde jsou všichni prodavači a prodavačky ochotní, budete mít z nákupu dobrý pocit. Možná dokonce nakoupíte i o něco víc než v obchodě, kde na vás čeká samá neochota a protivný, nervózní obchodní personál.
Pokud jste zaměstnavatel a domníváte se, že tento problém vyřeší zvýšená mzda nebo vyšší prémie, jste úplně mimo realitu. Tahle doba začala postrádat osobní komunikaci, v níž lze nalézt vzájemné pochopení a úctu – úctu k sobě samému i k druhým.
Tím, jak málo lidé mezi sebou komunikují, dochází k tomu, že mnohé firmy přehlížejí potřeby svých zaměstnanců, což se negativně odráží v produktivitě práce a nakonec i v samotných tržbách. Ani dobře placený prodavač se tedy nemusí dostatečně usmívat na své zákazníky, jak by bylo žádoucí, když se po celých deset hodin, navzdory zákonné přestávce, cítí jako otrok – nucený chovat se v takové práci jako stroj, robot bez života.
A přitom stačí tak málo, aby většina prodavaček a prodavačů nebyla znechucená mnohdy i šikanujícími zákazníky a aby se přes takto vyvolávaný psychický nátlak dokázala přenést, jako by se nic nestalo. Jak a čím to docílit, aby nás prodávající personál nejen obsloužil, ale i pozitivně naladil – což je to, co v těchto uspěchaných časech všichni potřebujeme ze všeho nejvíc.
Díky tomu, že jsem docela komunikativní člověk, který nepřehlíží problémy druhých, znám názory a potíže zaměstnanců jednoho nejmenovaného hypermarketu. Při každé návštěvě a nákupu si vždy krátce popovídám s nějakým zaměstnancem tohoto obchodu – samozřejmě pokud mu to dovolí čas, kterého je nedostatek.
Naposledy jsem si popovídal s paní Renátou, která pracuje u pultového prodeje v oddělení masa a uzenin. Je až neuvěřitelné, že tahle paní srší vždy dobrou náladou a úsměvem na rtech, i když vidíte, kolik lidí nervózně čeká, až na ně přijde řada. A tento „kolotoč“ tvoří každodenní realitu a pracovní vytížení těchto prodavačů.
I když je paní Renáta prodavačkou, která se na vás pokaždé usměje a svým profesionálním přístupem k práci vás dokáže rychle obsloužit a ještě navíc s vámi navázat zajímavý rozhovor, vypozoroval jsem u ní lehkou náladovost – ale opravdu jen lehkou, musím podotknout. Jako zvídavý zákazník jsem paní Renátě řekl, že bych chtěl mít její věčně optimistickou náladu – i když na ní občas vidím, jak její humor při vážných chvílích jako by zmizel.
Tahle prodavačka se mě zeptala: „To je na mě někdy až tak moc vidět?“ Řekl jsem jí, že jsem si toho všiml, ale hned jsem dodal, že se tomu nedivím, když vím, jaké má v tomto obchodě stresující pracovní vytížení.
Jenže paní Renáta se usmála a dodala, ale to není pracovním tempem nebo vytížením, jak by se mohlo na první pohled každému zdát, neboť příčinou všeho jsou tady u nás prodavaček bolesti zad.
Pohotově jsme se zeptal: „Co pak vy tu nemáte povinnou přestávku na jídlo, která musí být nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce, každému zaměstnanci poskytnuta – minimálně 30 minut.“
Souhlasně kývla hlavou, že ano, ale když stojíte nepřetržitě na nohou šest hodin, pak i navzdory povinné přestávce na jídlo zádům prostě neporučíte a budete trpět bolestmi zad.
Tahle odpověď mě osobně moc neuspokojila, a proto jsem s paní Renátou na toto téma rozvinul poněkud delší rozhovor. Nakonec jsme se shodli na tom, že by prodavačkám mohlo pomoct, kdyby si mohly občas alespoň na dvě minuty někam sednout a odpočinout.
Ty dvě pouhé minuty by představovaly z šesti hodin dvanáct minut volného času k zákonné přestávce. A pokud by byl zaměstnavatel o trochu víc štědřejší, mohl by prodejnímu personálu zajistit dnes už docela účinná masážní křesla nebo alespoň jedno společné křeslo. Pouhé dvě minutky masáže v zaměstnání by zaměstnavatele nijak výrazně finančně nepoškodily, ale pro zdraví, psychickou pohodu a celkovou pracovní atmosféru by mohly znamenat překvapivě velký přínos.
Moderní společnost by se měla chovat moderně
Ano, bolesti zad patří mezi nejčastější zdravotní důvody pracovní neschopnosti – a u profesí, jako jsou prodejci, je to obzvlášť výrazné. Důvodem je kombinace dlouhého stání, zvedání břemen, opakovaných pohybů a práce v nucených polohách. Jak jsem již upozornil v úvodu, tohle téma se netýká jen profese prodavače, ale i dalších povolání, u nichž dochází k přetěžování zádových svalů.
Pokud dnešní dobu považujeme za moderní, bylo by rozumné se chovat moderně a využívat možnosti pokroku i v takových oblastech, jako je například marketing, který ovlivňuje předvídání a uspokojování potřeb zákazníků, jehož cílem je budování hodnoty, vztahů a zvyšování zisku či poptávky po zboží a službách. Představte si, že některé moderní firmy dovolují zaměstnancům během odpoledne krátké zdřímnutí – prostě si na chvíli lehnout a odpočinout.
U nás sice známe španělský pojem siesta, což je tříhodinová pauza v čase od 14 do 17 hodin s následným pokračováním v práci, ale představa, že si po obědě budete moci v práci dopřát krátkého odpoledního šlofíka, může u někoho vyvolat úsměv nebo údiv. Nicméně na základě několika studií (mezi nimiž je i klíčová studie NASA z roku 1994) se ukázalo, že odpolední spánek skutečně zlepšuje učení, paměť a kreativní myšlení. Lidé jsou tedy po spánku bystřejší a efektivnější.
A o efektivitu práce jde snad každému zaměstnavateli především, tak proč se velké hypermarkety těmito pokrokovými a navíc pravdivými poznatky neřídí? Když jsem paní Renátě sdělil, co by tomu řekla, kdyby v jejich obchodě měli prodavači a prodavačky možnost využít alespoň na ty dvě minuty masážní křeslo, pošetile se zasmála a hned k tomu dodala:
„To by s námi někdo z vedení o tom musel nejprve mluvit, protože obchod se zajímá jen o výsledky – a to jsou zákazníci a hlavně tržby. Ale že by se někdo zajímal o to, jestli mě bolí, nebo nebolí záda, to zní spíš jako vtip než jako dotaz, který má zlepšit naše pracovní podmínky.“
Nic není nemožné: když se chce, jde vše
A tak jsem se s touto neobyčejnou prodavačkou rozloučil s tím, že jsem jí přislíbil, že se pokusím vyvolat diskusi o tomto tématu, která by měla v naší zemi všem prodavačům zlepšit pracovní podmínky, a to ve smyslu zdraví, tak aby záda těchto zaměstnanců dostala péči, jakou si jejich zádové svaly zaslouží.
Jestli budou prodavači v práci šťastnější, protože budou bez bolesti, dočkáme se i my zákazníci dosud nevídaných pozitiv – zažijeme je v obchodech, kde nás budou obsluhovat usměvaví a sympatičtí prodavači, jako je paní Renáta a její kolegové.
Takže si z nákupu nepřineseme domů jen zboží, ale i dobrou náladu, kterou nepochybně ocení manželka i děti, protože se říká: „Kdo se na svět s radostí usmívá, tomu svět úsměv oplácí.“
Věřím, že se mnou budete souhlasit, že si čeští prodavači a prodavačky zaslouží větší úctu a respekt, a že vše, co jsem zde navrhl, lze realizovat, aniž by to hospodářsky poškodilo ten či onen hypermarket. Pokud se k této ideji a těmto vylepšením připojí i jiná odvětví než jen prodej, budeme z toho těžit všichni, protože jakékoliv zlepšení, které lidem usnadňuje život, se vždycky vyplácí. Buďme lepší společností.
Anketa
Zdroje:
