Článek
Mám rád česká jídla a kuchyni, zejména vepřový řízek s bramborovým salátem. Tomu snad nikdo neodolá, když do nosních dírek vstoupí vánek voňavého řízku, který připomíná Štědrý den, že? A co teprve svíčková nebo znojemská! A když už jsme u jídel – proč si třeba nedat vepřo knedlo zelo. Mňam!
Jenže někdy přijdou dny, kdy slunce svítí méně, nebo je vyloženě škaredé počasí, že by ani psa ven nevyhnal. A najednou, z ničeho nic, se může dostavit lehká deprese – depka. I když je lehká, lepší náladě nikomu nepřidá. Co dělat, řeknete si v onu inkriminovanou chvíli, kdy tušíte, že potřebujete do sebe dostat nějaký ten životabudič, který ukončí tohle psychické napětí. Nevím, čím to je, ale já osobně, když přijdou ony zmiňované „chmurné“ dny, vím, že musím navštívit nějaké bistro s nabídkou orientální kuchyně.
Řeknu to na rovinu: oblíbil jsem si asijskou kuchyni v podání vietnamských mistrů kuchařů. Jestli to způsobuje netradiční koření, nebo jiná alchymie vietnamských kuchtíků, to nevím – ale že zcela odlišná chuť a exotické omáčky či ingredience ve mně umí vyvolat povznášející pocit blaženosti, to vím zcela určitě.
A protože jsem jako malé dítě měl tu možnost seznámit se s Vietnamci a jejich kulturou, napadlo mě toto zamyšlení, o které se s vámi v následujících řádcích chci podělit. Bude to nejen zajímavé, ale i velmi inspirativní vyprávění.
Když k nám v osmdesátkách přišli Vietnamci
Musím se přiznat, že v šedi socialistického Československa, kde měl člověk pocit, jako by se zde zastavil čas, a kromě vojenských přehlídek či prvomájových průvodů se nic zvláštního nedělo, působili první příchozí Vietnamci jako lidé z Marsu.
Dobře si vzpomínám, že jsem u některých lidí zaznamenal i určitou nevoli kvůli jejich příchodu, ale šlo spíše o okrajový názor než o stanovisko většiny. Místní jim nelibě říkali „rákosníci“, ale oni to brali víceméně s humorem a příliš si to nepřipouštěli.
U nás pracovali v papírnách, kde byl tehdy nedostatek pracovníků. Musím přiznat, že můj otec, který působil jako strojvůdce u papírenského stroje, za celou dobu pobytu vietnamských pracovníků nezaznamenal jediný problém s jejich pracovní morálkou. O Vietnamcích říkával: „Makají jako šrouby.“ Relativně fyzicky náročnou práci často zvládali lépe než někteří Češi. A tak není divu, že si je otec oblíbil – díky tomu jsem mohl i já nahlédnout pod pokličku tohoto válkou zkoušeného národa.
Prvotní nedůvěru Čechů vůči nim Vietnamci odstranili tím, že si získali malé děti, kterým u nás kupovali zmrzliny a všelijaké sladkosti – a to dospělí kladně hodnotili. Nejvíce mě však tito skromní Asiaté fascinovali tím, že většina z nich – mám na mysli muže – uměla vařit. Když člověk přišel na návštěvu na jejich ubytovnu, první, co ucítil, byla silná vůně česneku a Maggi – v té době to byla Vitana Klasik, kterou jsme všichni nazývali jednoduše Maggi. Jen pro vysvětlení, Vietnamci v té době hodně používali česnek, protože věřili, že každodenní příjem čerstvého česneku je ochrání před chřipkou a nachlazením.
Někomu to možná ani nevonělo, ale kdo se dostal pod „pokličku“ vietnamských pokrmů, ten lehce palčivé aroma vzduchu snadno překonal – a byl posléze odměněn nějakou neznámou pochutinou z dalekého Vietnamu. Mnoho jídel museli Vietnamci nahrazovat českými surovinami, protože své koření či jiné ingredience neměli vždy po ruce. Mladší generaci musím vysvětlit, že v tehdejším často opěvovaném socialistickém Československu neexistovaly dnešní hypermarkety, kde si můžete koupit prakticky cokoli. Čerstvý zázvor, houby shiitake nebo bambus byly v té době zcela nedostupné.
Přesto dokázali asijští „kluci“ dokonale improvizovat a nahradit v té době tady nedostatkové suroviny, a to tak, že si jejich jídlo dokázalo zachovat svou originální chuť. Dodnes vzpomínám na vařené kuřecí žaludky ve speciální česnekové omáčce. A příloha? Co myslíte, co to mohlo být? Samozřejmě dobře ochucená a uvařená rýže.
Jako malé dítě jsem tedy velmi dobře znal vietnamské kulinářství a orientální pokrmy, ke kterým měl tehdy v Československu jen málokdo přístup – pokud tedy neměl za kamarády Vietnamce, jako v mém případě. Můj otec měl s Vietnamci skutečnou „družbu“ v duchu reálného socialismu.
Když už mluvím o Vietnamcích, kteří skutečně umí výborně vařit, je třeba se zmínit také o jejich schopnostech obchodníků. Svou pílí – nejen v pohraničí – dokázali vybudovat obchodní centra asijského typu, která si oblíbili zejména rakouští a němečtí návštěvníci, ale i my Češi.
Kromě toho se Vietnamci věnují různým službám, v nichž rovněž vynikají spolehlivostí, například večerkám, bistrům a restauracím, salónům krásy a podobně. Když v oněch zmíněných osmdesátkách byly západně od nás populární digitální hodinky a jiné speciální zboží ze Západu, byli to právě podnikaví Vietnamci, kteří na černém trhu našli díru v systému… a díky nim i my zde na izolovaném východě jsme tyto hodinky s patřičnou hrdostí mohli nosit. Takže se dnes nedivím tomu, že tahle komunita skončila ve výše zmíněných službách a obchodních oborech.
Vietnamci – nezpochybnitelné obohacení našeho národa
Proč máme užitek z Vietnamců, kteří zde žijí, podnikají a pracují? Každý národ má svá specifika, pozitivní i negativní, která jsou formována jeho historií. Abychom pochopili mimořádnou duši vietnamského lidu, musíme nejprve porozumět jeho historii a dějinám. A věřte mi, že Vietnamci neměli ustláno na růžích!
Starověký Vietnam (před 3. tisíciletím př. n. l.): První známé osady ve Vietnamu vznikaly na severu v oblasti delty řeky Červené. Lidé tehdy žili v kmenových společenstvích a rozvíjeli zemědělství. A jako všechny menší národy, byl Vietnam utiskován Čínou. Nadvláda Číny trvala mezi lety 111 př. n. l. - 938 n. l. Po vítězství v bitvě u Bạch Đằng v roce 938, vedené vůdcem Ngô Quyenem, Vietnam konečně získal nezávislost na Číně.
V 19. století se Vietnam stal cílem francouzské kolonizace. Francie postupně ovládla celé území a vytvořila z něj Francouzskou Indočínu. Během tohoto období vznikl silný nacionalistický a protikoloniální odpor, jehož významnou postavou byl Ho Či Min. Po druhé světové válce a japonské okupaci se Ho Či Min stal klíčovým lídrem v boji za nezávislost. V roce 1945 vyhlásil nezávislost a vznikla Demokratická republika Vietnam.
Myslím, že jednu z největších válek, kterou Vietnamci vyhráli, není třeba zmiňovat. Komunistický Vietkong porazil tehdejší americkou armádu, jednu z nejsilnějších na světě. Proč to píšu? V České republice žije 70 000 až 100 000 Vietnamců, a jejich statečnost se nevědomě přenáší i do naší mentality. Tento přínos by mohl pomoci zabránit opakování historických událostí, jako byly okupace v roce 1938 a 1968. To je můj osobní názor, kterého se nehodlám vzdát.
Na tomto základě můžeme stavět
Co mě fascinuje na Vietnamcích, je fakt, že toto etnikum neohrožuje naši kulturu, na rozdíl od některých zemí na západě, kam přišly jiné národy, které se neintegrovaly a přímo napadají původní kulturu a náboženské vyznání.
Na rozdíl od některých jiných náboženských systémů jsou Vietnamci převážně buddhisté, ale ani křesťanství jim není cizí. Buddhisté vnímají své náboženství jako mírumilovné, kladoucí důraz na nenásilí, soucit, meditaci a hledání vnitřního klidu. Centrální filozofií buddhismu je snaha porozumět utrpení a jeho příčinám, což vede k dosažení osvícení, místo hledání konfliktu.
Máme tu národ, který vychází z buddhismu, což je samo o sobě přínosné pro českou společnost, která je založena na pozitivních příkladech - vzorech. Významné osobnosti v českých zemích mají velký respekt a uznání. Čím více vietnamských celebrit se prosadí v této zemi, tím lepší bude vzájemné soužití mezi Čechy a Vietnamci. Mezi nejznámější Vietnamce v Česku patří osobnosti z různých oblastí, jako jsou herectví, hudba a sport. Zde je několik jmen:
Ha Thanh Špetlíková– herečka známá z českých seriálů.
Monika Leová– modelka, moderátorka a vítězka soutěže Česká Miss Earth 2013.
Filip Nguyen– fotbalový brankář, který byl nejlepším gólmanem české ligy v sezóně 2018/19.
Michal Nguyen– fotbalista.
Thai Dai Van Nguyen– šachový velmistr.
Renne Dang– rapper.
Diana Cam Van Nguyen– režisérka a výtvarnice.
Marcus Tran– hudební producent.
Přínosy převažují – negativa lze překonat dohodou
Kdybychom měli možnost výběru, jaké migrační národy by u nás v ČR mohly žít v míru a prosperitě bok po boku s námi, jsem téměř přesvědčen, že bychom si zvolili Vietnamce. Proč? Nepochybně by v tomto rozhodnutí hrály roli vlastnosti, kterými se Vietnamci mohou pochlubit – pracovitost, kulturní a náboženská snášenlivost, rychlá integrace, nízká kriminalita a přínos pro celou společnost. Co se týče pozitiv vietnamské komunity pro české hospodářství, není pochyb o tom, že Vietnamci jsou jeho významnou součástí.
Odhaduje se, že v Česku existuje několik tisíc vietnamských obchodů, přibližně až 20 tisíc. Na druhou stranu si dovolím být trochu kritický, protože všichni víme, jaká obchodní aktivita nejvíce poškozuje renomé Vietnamců. Je velká škoda, že nemohu Vietnamskou komunitu jen chválit jako doposud v tomto příspěvku, ale musím se zmínit i o některých výzvách, s nimiž se budou naši Asiaté vypořádávat. Ale vzhledem k tomu, že jsou velmi flexibilní, věřím, že se společnými silami dokážou tento problém týkající se drog z jejich komunity odstranit.
Není tajemstvím, že část vietnamské komunity v ČR je zapojena do nelegální výroby a distribuce drog, zejména pervitinu a marihuany. To je vážný problém, který může negativně ovlivnit jejich reputaci a zpochybnit všechna pozitivní tvrzení, která jsem uvedl. Věřím však, že Vietnamci si uvědomí nebezpečí drog a sami si v komunitě udělají pořádek. Nepotřebují, aby jim byla přiřazena nálepka drogových dealerů, zvlášť když dokážou uspět v jakémkoliv jiném byznysu.
Jsem přesvědčen, že Vietnamci se dokážou s tímto problémem vypořádat, což prospěje celé společnosti, ale především místním Vietnamcům. Ti si udrží svůj pozitivní obraz jako národ, který obohacuje naši kulturu o ekonomické a vlastenecké hodnoty, které nám jsou ku prospěchu. Je však důležité zdůraznit, že většina vietnamské komunity v Česku se věnuje poctivému podnikání a aktivně přispívá naší ekonomice. Můžeme být rádi, že v naší zemi působí právě oni, než aby zde byli sektářské národy, které můžeme potkat na západ od nás.
Anketa
Zdroje:
