Článek
Tento týden mě zaujala poměrně vyhrocená předvolební debata, která se odehrála na domovské půdě premiéra Fialy, tedy v jeho rodném Brně. Tu vyhrocenost bych připodobnil k americkým volbám, které se staly volbami o všechno – jak se, bohužel, ukazuje.
Vyhrocená debata v Brně: demokracie versus buranské řvaní
Řvát a demonstrovat dokáže v této zemi každý – to se ostatně potvrdilo v kulturním centru Šelepka v brněnské části Královo Pole. Hůře je na tom kultivovaná diskuse a vyjadřování, které by měly být stručnější a hlavně věcné. A co respekt a uznání politického protivníka? Funguje u nás ještě něco takového? Ano, jak jsem osobně zjistil, Češi se veřejně projevují jako zarputilí odpůrci všeho, co by se – jako v kauze s bitcoiny – dalo označit za korupci. A přitom je „většina“ z nich, jak se dozvíte, korumpovatelná.
Co se v Brně přihodilo?
Na premiéra Fialu nepřišli jen jeho příznivci, ale i odpůrci – a to je v pořádku. Podobná setkání a politické debaty jen podtrhují sílu a vyspělost demokratické kultury, která v naší zemi pevně zakořenila. Z toho můžeme mít všichni radost. Jak totiž neustále ve svých článcích zdůrazňuji, demokracie je celosvětově na ústupu – a to je zjevná hrozba, která by nikoho demokraticky smýšlejícího neměla nechat chladným.
Jenže stále častěji se na podobných setkáních stává, že se odpůrci toho či onoho politika neumějí chovat. Demokracie je přitom založena na rozmluvě – tedy na debatě, vysvětlování, ale i na respektu, nutno dodat. Ne na buranském řvaní a rušení politických protivníků.
Křičet na našeho premiéra, že je vrah – a to zvlášť na člověka, který se odvážně angažoval v podpoře Ukrajiny – je za hranou. Ukrajina, tato země, bojuje za možnost zažít ten samý pocit svobody, kterého si mladí Češi dnes často ani neváží.
Vše jim připadá samozřejmé a nedotknutelné, což může být pochopitelné – ale z historického pohledu víme, že jakákoli doba se může během chvíle změnit – s nadsázkou řečeno – v peklo či ráj, aniž by někdo chápal, proč se to stalo. A proč by taková nečekaná změna mohla přijít klidně už dnes? Protože současná generace, „bohužel“, nikdy neokusila okupaci našeho státu. Země, která byla po roce 1968 systematicky znásilňována nedemokratickou ideologií, tu jsme tehdy nazývali socialismem. Těm mladším čtenářům jen lehce nastíním, co obnášelo žít v socialismu.
Je pravda, že k socialismu nejsem úplně jednostranně negativistický, protože skromnost tehdejších lidí je ve srovnání s dneškem až obludná. Každopádně obchody byly doslova vyprázdněné, a naplněné byly jen plechovky s různými jídly. Žvýkačky a sladkosti prakticky nebyly, a ty, které se prodávaly, kvalitou nemohly konkurovat západním produktům.
S úsměvem si vzpomínám, když k nám do obce přijeli na přátelské utkání fotbalisté ze sousedního – tehdy nepřátelského a kapitalistického – Rakouska. Všechny děti je s radostí očekávaly, protože po zápase nastala mela. Rakušané nám dětem rozdávali různé sladkosti ze své země – v té době jsme tomu říkali západní zboží. Nejvíce jsme dostávali žvýkačky různých značek, protože u nás byly žvýkačky jen Pedro a Sevak– tvrdé a nechutné „žvýkací gumy“.
Cestování bylo tehdy velice omezené. Většina obyvatel Československa mohla cestovat pouze v rámci vymezených hranic spřátelených socialistických zemí. Takže žádná Itálie, Španělsko, Egypt ani Turecko. Ano, i dnes je důležité si tyto „maličkosti“ neustále připomínat – protože jak se říká: „Kdo nezná svou historii, je odsouzen ji opakovat.“ A věřte mi, i vy, kteří tuto zkušenost nemáte, byste ty socialistické časy zažít nechtěli. Právě proto je povinností nás publicistů – a zejména vašich rodičů – vás o těchto nedemokratických dobách co nejpodrobněji informovat. Jen tak může existovat reálná naděje na svobodnou a perspektivní budoucnost.
Když pochopíte vše výše uvedené o socialismu, snáze porozumíte odpovědi, kterou na této debatní cestě dostal jako první Petr Fiala. Třináctiletý chlapec se ho zeptal, co může udělat pro mladé. Fiala pak upřímně varoval před vládou opozice, která by mohla Česko vrátit do izolace podobné té za dob socialistického zřízení.
Tehdy jsme nemohli cestovat po světě ani si koupit vše, co bylo v zahraničí populární. A hlavně u nás nebyly svobodné volby, nebo podobné diskuse jakou byla ta s Petrem Fialou.
Vy, starší čtenáři, schválně řekněte – mohl by někdo v roce 1980 hulvátsky řvát na prezidenta Gustava Husáka, že je vrah a zrádce? Dáte mi za pravdu, že kdo by to zkusil, dopadl by velmi špatně. Právě proto, že jsem v tomto ohledu zcela nestranný publicista, aby mě nikdo nemohl obvinit z neobjektivity, musel jsem se nad neoprávněnou kritikou Petra Fialy velice vážně pozastavit.
A proto je vskutku odsouzeníhodné to, co následovalo. A to právě ve chvíli, kdy zazněla další otázka týkající se Izraele: „Proč podporujete stát Izrael, který řídí válečný zločinec?“
Izrael, Palestina a hranice demokratické diskuse
Na tuto otázku chtěl premiér odpovědět svým typickým klidem a rozvážností. Jenže ho přerušil křik propalestinských aktivistů z publika. Někteří z nich se postavili s transparenty, na nichž stálo: „Teď je čas stát při Palestině.“
Tuhle poněkud vypjatou situaci se snažila zklidnit moderátorka Iva Pazderková, která nabádala demonstranty ke klidu. Jenže někteří z nich svými transparenty zakrývali výhled ostatním, a tak se sympatizanti Petra Fialy s protestujícími začali přetahovat. „Dost, nechte toho, neberte jim ty vlajky!“ křičela Pazderková.
V tu chvíli byla situace natolik vyhrocená, že premiér mohl protestující klidně nechat vykázat z tohoto setkání, které bylo takto nekultivovaně narušeno.
Přesto moderátorka zachovala klid a prohlásila: „Vyhazovat v žádném případě nikoho nebudeme.“ A to i přesto, že kvůli protestu nebyla slyšet další otázka. I když nebudu komentovat primární motivaci demonstrujících na tomto politickém mítinku, nepochybuji o tom, že se mnou budete souhlasit: tento způsob odporu příznivcům Palestiny příliš nepomůže. Naopak – bez demokratické diskuse nelze zabránit ani případnému zlu, které se může v Palestině skutečně odehrávat.
K palestinským demonstrantům musím říci jedno – Izraelský stát, tato země, byla vždy ohrožována svými arabskými sousedy. A nebýt tehdy podpory naší země při jeho vzniku, Židé by se svého touženého státu možná nikdy nedočkali a byli by pronásledováni dodnes.
Co tím chci říct? Česká republika nemá ve světě mnoho silných a spolehlivých spojenců, na které by se mohla v případě nouze obrátit. A jedním z těch mála, kdo nám Čechům vždy pomůže, je právě zmiňovaný Izrael. Prostě mezi námi a Izraelem existuje jakási pomyslná pupeční šňůra, kterou nelze přestřihnout – ať se to někomu líbí, nebo ne.
Proto z hlediska zahraničněpolitických vztahů – i kdyby se Izrael dopouštěl trestných činů na Palestincích – budou se naši politici chovat zdrženlivě. V tomto případě totiž zájmy našeho národa převažují nad zájmy jiných zemí a národů. Ani od jiných politických stran proto nelze očekávat, že by jakákoli česká vláda otočila svůj zahraničněpolitický kurz o 180 stupňů.
Tolik k propalestinským demonstrantům, kteří by měli více diskutovat než demonstrovat – a hlavně nenarušovat podobná setkání, při nichž se může i předseda české vlády zespodu dozvědět, co by měl či neměl ve své politice změnit nebo napravit, aby jeho rozhodování více korespondovalo s většinovou společností.
Potupený Ukrajinský student
Nicméně vrcholem nechutnosti byl podle mého názoru okamžik, kdy mladý student se silným ukrajinským přízvukem poděkoval Fialovi za jeho podporu napadené Ukrajině. „Děkuji vám za vaši pomoc a lidskost, i za to, co děláte pro mě i pro mou vlast,“ prohlásil lámavou češtinou. Zato sklidil posměch a urážky: „Ať táhne na frontu,“ dokonce se ozvalo z publika. Kdybych byl na místě, asi bych se studem dost červenal.
Zejména proto bychom měli být nad věcí, vytvářet si vlastní názor a hlavně nepodléhat řvounům, kteří si myslí, že snědli Šalomounovu moudrost.
Nejsem si jistý, jak by bylo příjemné v roce 1968, kdyby ti lidé, kteří dnes posílají Ukrajince na vojnu, byli nuceni opustit svůj domov – Česko – stejně jako Ukrajinci, a kdyby se Rakušané chovali stejně jako odpůrci našeho premiéra. Aby někdo na Čechy řval: „Táhněte domů, vy čeští Švejkové, nikdo tu o vás nestojí,“ a podobně. To by se jistě žádnému Čechovi nelíbilo, že? Buďme proto trochu empatičtí a hlavně nezapomínejme, čím vším si náš zkoušený národ musel projít.
Ze všeho nejvíc bychom měli myslet na období „temna“ – druhou světovou válku – a také na takzvanou bratrskou pomoc, tedy okupaci a invazi v roce 1968. Tehdy i my Češi potřebovali pomoc od našich západních sousedů, tedy Rakušanů a Západních Němců, protože tisíce Čechoslováků bylo nuceno opustit svou rodnou zem i své rodiny kvůli nehorázné okupaci, která neměla obdoby. Nezapomínejme, nezapomínejme, nezapomínejme!
Chovejme se jako umělá inteligence
Jestliže bylo na jednom z volebních plakátů Petra Fialy napsáno: „Teď jde o všechno,“ dříve bych se tomuto heslu možná jen zasmál. Ale v dnešních nevyzpytatelných časech, kdy je za humny válka, jakou Evropa nepamatuje – kdy jsou záměrně ničeny školky, školy, nemocnice, tedy vyloženě civilní cíle, a vražděno civilní obyvatelstvo – dostávají se i naše volby pod tlak. A právě proto bude nesmírně důležité, jací politici budou v čele našeho státu.
Zejména když jsem od mnoha opozičních politiků vůbec neslyšel jasné odsouzení ruské agrese vůči slabšímu státu a národu – takového kroku, který představuje precedens srovnatelný s okupací naší země v roce 1968. Nerad bych se dožil chvíle, kdy znovu někdo z opozičních politiků pošle zvací dopis do Moskvy, „aby nás ruská armáda přišla ochránit před fašisty z Německa“.
V tomto směru je výhodnější mít pevnou a stabilní vládu, která nebude politicky pendlovat mezi různými světovými stranami, ale bude se snažit o konzistentní politiku, jež jasně určí, zda patříme tam, či jinam. Jak se však v tomto politickém soupeření vyznat, aby člověk zase nenaletěl?
Jak volit rozumně v neklidné době
Chovejme se jako umělá inteligence – sbírejme data a díky nim komunikujme s každým, klidně i se zvířaty. Vezměte si dva čisté papíry a pište si, co říká pravice a co levice. Vypozorujte, co zní jako pravda a co zavání lží, protože jen tak může vaše volba dopadnout dobře – pro všechny.
Práce s daty není nikterak složitá, stačí tomu věnovat krátkou chvíli a budete mít naprosto jasno, koho v těchto volbách volit. A pokud to cítíte jako já – že opravdu jde o všechno – pak už nebudete váhat.
Hlavně neskočte na špek populistům, kteří vám naslibují cokoliv – jen aby se dostali k vládnímu korytu. Co v tomto směru kritizuji nejvíc, je nepříjemný fakt, že se některé opoziční strany nechaly slyšet, že to, co dnešní vládní koalice zavedla úspěšně do praxe, se bude rušit. A místo toho se má zavést něco úplně jiného – jako bychom toho napáchaného chaosu už neměli dost, že? Z mého pohledu je ostudné, aby se znovu zaváděla elektronická evidenci tržeb (EET), když už byla jednou zrušena.
Znovu říkám – pokud k tomu skutečně dojde, pak je slovo kocourkov ještě slabý výraz. Jak má naše ekonomika a sociální systém vypadat, když se vše dělá jen na čtyři roky? To je tristní – nebojím se říct: až do nebe volající!
Když dokáže umělá inteligence rozpoznat, co je čirý populismus, co je pravda a co lež, pak nepochybuji o tom, že i vy, čtenáři, zvolíte tu správnou politickou stranu – takovou, která nám umožní, abychom i za čtyři roky mohli opět svobodně přijít ke svobodným volbám a vybrat si podle vlastního gusta.
A hlavně nezapomeňte na jednu fatální záležitost, která se odehrála v USA při volbě prezidenta. Stačí si připomenout, co všechno se tehdy přihodilo. Například Elon Musk rozdával během amerických voleb miliony dolarů, a to hned několika způsoby. Přímá finanční podpora Trumpovi: Musk prostřednictvím svého politického akčního výboru America PAC věnoval na podporu Donalda Trumpa minimálně 75 milionů dolarů. Tím se stal jedním z největších dárců republikánské kampaně.
Od října 2024 Elon Musk slíbil, že každý den až do voleb vyplatí jeden milion dolarů náhodně vybranému voliči, který podepíše jeho online petici na podporu svobody slova a práva nosit zbraň.
Co tím vším bylo řečeno? Kdyby k vám náhodou do města nebo obce přijel kamion a nějací politici z něj začali vyhazovat bankovky s tisícovou hodnotou, klidně si je vezměte – peníze se hodí vždy.
Ale takovou stranu nikdy nevolte. Protože pokud byste ji volili, byli byste uplacení – a to je z morálního hlediska zavrženíhodné.
Abychom pak neplakali jako Američané… a možná i s Elonem Muskem nad jejich „demokraticky“ zvoleným prezidentem.
A proč jsem na začátku článku psal, že Češi se veřejně projevují jako zarputilí odpůrci všeho, co by se – jako v kauze s bitcoiny – dalo označit za korupci? A přitom je mnoho z nich, jak se brzy dozvíte, korumpovatelných.
To vysvětlím velmi jednoduše. Neříkám, že většina, ale mnozí z vás, kteří se oháníte tím, jak je současná vláda korupční a úplatná – zejména ve vztahu ke „skandálu“ s bitcoiny – se v předvolebních časech klidně necháte uplatit nějakým „žvancem“. Koblihou, pivem nebo šiškou salámu za pár korun.
Ano, rozdávání potravin na volebních mítincích vnímám jako úplatek. Strany si tak kupují vaši přízeň – a vy jim to dovolíte. A ruku na srdce, milí čtenáři – kdo z vás si nikdy nic takového nevzal? Pokud ano, pak je otázkou, kdo je tu vlastně korumpovaný.
Na závěr
Myslím si, že v letošních volbách nám skutečně jde o všechno. I když jde jen o mou osobní domněnku, vzhledem k tomu, co se dnes děje po celém světě – jak jsem už zmínil výše – bylo by pro nás výhodnější, kdyby nás vedli politici, kteří umí opravdu pracovat, a ne jen politikařit.
A já věřím, že takoví politici u nás existují. Jen je potřeba jim naslouchat a dát jim ve volbách svůj hlas. Protože bez naší podpory se k moci nedostanou – a nakonec to zase odneseme jen my, obyčejní lidé.
Anketa
Zdroje:
