Článek
Lidé měli od nepaměti k přírodě blízko, a i když to tak mnohdy nevypadá, i moderní člověk 21. století touží trávit své volné chvíle v přírodě. Spíš jde o to, jak se k přírodě chováme, protože když někdo rád jezdí do přírody, ještě to neznamená, že svým nevhodným chováním životnímu prostředí neubližuje. Například někteří návštěvníci v lesním prostředí křičí, jako by chtěli probudit celý les, což neprospěje nikomu – ani zvířatům, ani těmto neslušným hostům. Zbytečně se neříká: „Kdo v lese křičí, zvěř neuslyší.“
Představte si, že tito „nezvaní“ hosté lesa mají ještě tu drzost říkat o sobě, že jsou ochránci přírody, když často navštěvují lesní krajinu. Samozřejmě, že tomu tak není – když někdo chodí každý den do lesa, neznamená to automaticky, že se z něho stává ochránce přírody. S tímto mým pohledem bude snad každý čtenář souhlasit. V tomto případě musím odmítnout zdánlivě prospěšné rozhodnutí, které má na všech hradech a zámcích ukončit chov medvědů, a to kvůli tomu, že na zámcích nemají tyto obdivuhodné šelmy dostatečně velký prostor (komfort) k žití.
Úředníci, kteří přišli s tímto nápadem, mi s trochou nadsázky připomínají výše uvedené hlučné návštěvníky lesa, kteří o sobě fundovaně prohlašují, že jsou ochránci přírody, když chodí do lesa každý den. Jak se celá věc má a jaký postoj bychom k tomu tématu měli zaujmout, to se neprodleně dozvíte na konci tohoto příspěvku.
Co bychom měli vědět o medvědech
Medvědi jsou skutečně pozoruhodné šelmy, zejména proto, že připomínají dobu, která byla skutečně divoká – svobodná a extrémně náročná, zároveň i romantická, což jsou dnes zcela vytracené a dávno zapomenuté pojmy. Medvědí doba, tak bych tuto epochu nazval, jsou časy dávno minulé, v nichž návštěvníci lesa museli být velice ostražití, protože lesy a hvozdy byly plné nejrůznějších šelem, tedy medvědů a vlků, kteří mohli kdykoliv na neopatrné – hlučné návštěvníky zaútočit, což mohlo skončit i tragicky.
Poslední medvěd v českých zemích byl zastřelen 14. listopadu 1856 v okolí osady Jelení Vrchy (dnes Jelení) v želnavském revíru na Prachaticku. Lovu se účastnilo více než 100 lidí a rozhodující ránu vypálil lesník Johann Jungwirth. Tato událost je připomínána pomníkem, který byl na místě postaven a dnes je součástí naučné Medvědí stezky. Na medvědech je obdivuhodné, že když se uloží k zimnímu spánku, tedy do takzvané hibernace, která jim umožňuje sedmiměsíční spánek, probudí se na jaře sice vyhublí, ale jinak bez zjevných zdravotních potíží.
Představte si, že přes Vánoce přiberete 40 kilo, a hned po skončení svátků ulehnete k zimnímu spánku – a na konci jara se probudíte o těchto čtyřicet kilo lehčí. Nebylo by něco takového úžasné?
Není divu, že tato zimní tělesná proměna zaujala nejen zoology, ale i lékaře, kteří jsou přesvědčeni, že by tuto techniku bylo možné od medvědů odkoukat a využít – například při dlouhých meziplanetárních kosmických letech. Je zajímavé, že se medvědi v mnohém překvapivě podobají člověku. Kupříkladu medvědí stopa se podobá lidské. Je to dáno tím, že medvědi našlapují celou plochou chodidla, stejně jako člověk. Dokonce bychom jim mohli v lecčems i závidět. Jejich čich je až stokrát citlivější než ten lidský, což jim umožňuje zachytit pachy na vzdálenost několika kilometrů. Kromě skvělého čichu jsou medvědi i výbornými běžci – dokážou vyvinout rychlost přes 45 km/h.
V České republice se vyskytuje medvěd hnědý, konkrétně jeho poddruh známý jako medvěd brtník (Ursus arctos arctos). Tento druh medvěda dorůstá délky až 1,7 metru a může vážit až 270 kilogramů. Lze ho spatřit nejen v celé Evropě, ale i v Asii a Severní Americe. Nejčastěji obývá rozsáhlé lesy Slovenské republiky, především oblasti Velké a Malé Fatry, Vysokých a Nízkých Tater. Ze slovenských Beskyd občas zavítá i na naše území.
Živí se především pupeny a výhonky rostlin, má rád i ovoce, semena a houby. Ze všeho nejraději si pochutná na sladkostech, jako jsou maliny, ostružiny či borůvky – a včelímu medu zkrátka nikdy neodolá.
Nejsmutnější zajímavostí v souvislosti s medvědy bylo jejich hrozivé týrání v Bulharsku, které zahrnovalo krutou metodu výcviku, kdy medvědi byli přinuceni k tancování. Tančící medvědi byli vychováni tak, že se odchytla jejich mláďata, která byla posléze nucena chodit po žhavých uhlících, aby se naučila „tančit“ při zvuku bubínku. Z dostupných zdrojů jsem zjistil, že by už k této kruté praxi nemělo již docházet. Poslední tři bulharští cvičení medvědi, kteří byli přinuceni k tancování, aby bavili diváky, vykoupili ochránci zvířat. Nový domov díky tomu získali v přírodě.
Ne všechny tradice musíme dodržovat – o některých je dobré vést diskusi
Když jsem se poprvé dočetl, že Národní památkový ústav (NPÚ) chce údajně kvůli lepším podmínkám zrušit chov medvědů ve známých a turisty oblíbených medvědáriích, hned jsem si pomyslel, že si EU zas polepší u českých občanů. Jak jinak nazvat tak stupidní nápad, který nemá s ochranou přírody vůbec nic společného?
I když je pravdou, že tento nápad koresponduje s moderními standardy péče o zvířata, které EU podporuje, v tomto případě nejde o žádnou bruselskou iniciativu. Více bych pochopil, kdyby se pro takové rozhodnutí vyslovilo například Ministerstvo životního prostředí, které je v této otázce — alespoň podle mého názoru — kompetentnější než zmíněný NPÚ.
A nezapomeňme, že v roce 2018 byla tato instituce (NPÚ) obviněna tehdejší pražskou primátorkou Adrianou Krnáčovou, která tvrdila, že památkáři významně zpožďují vydávání svých odborných stanovisek. Co tím chci říct? Že místo toho, aby se NPÚ vměšoval do ochrany zvířat, měl by se soustředit na to, co je jeho skutečnou náplní – péči o památky.
Některé záležitosti pochopí i laik. Například, že velikost domovského teritoria medvěda v přírodě souvisí především s hledáním potravy, nikoliv s jeho touhou po volnosti. V prostředí, kde má pravidelný přísun potravy a péče, není nezbytné, aby měl k dispozici stovky kilometrů čtverečních. Pokud by byl medvěd pravidelně a dostatečně krmen, například v „krmelci“, jeho potřeba velkého teritoria by se výrazně snížila.
Tvrzení, že medvědi nutně potřebují rozsáhlý výběh, aby byli v zajetí spokojení, tak nemusí zcela odpovídat skutečnosti. Netvrdím, že není možné zlepšit podmínky medvědů chovaných na zámcích a hradech, ale to ještě neznamená, že bychom kvůli některým nedostatkům měli okamžitě rušit všechna medvědária.
Nejde totiž jen o tradici – jsou také připomínkou někdejšího zámeckého a hradního života, který neodmyslitelně patří k historii těchto památek, stejně jako například původní interiéry. A pokud už v zahraničí na hradech a zámcích medvědária nenajdeme, u nás to může být naopak výhoda – turistické lákadlo, které přidává našim památkám na jedinečnosti. Medvědi totiž zvyšují prestiž i návštěvnost, což je samo o sobě skvělá reklama. Zdá se však, že NPÚ tento aspekt vůbec nezohlednil – jinak by k takovému rozhodnutí stěží mohl dojít, že?
Bez odborné diskuse a jakéhokoliv veřejného vyjádření rozhodl NPÚ, že chov medvědů má být ideálně do roku 2030 ukončen. Velkoryse nám úřad oznamuje, že zvířata budou postupně přemístěna do přírodních rezervací, které spravují zahraniční nadace.
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Jednoduše řečeno – čeští medvědi skončí v zahraničí na základě rozhodnutí jednoho úřadu a jednoho úředníka, který je možná ani nenavštívil. A to navzdory tomu, že medvědí park, kde budou žít, připomíná pro zvířata v zajetí spíš čtyřhvězdičkový hotel – zvlášť ve srovnání s medvědárii na zámcích a hradech.
Nesmíme ale zapomenout, že tito medvědi si zvykli nejen na pozornost návštěvníků, ale především na empatii a péči od svých medvědářů. A právě ti vnímají tohle rozhodnutí jako hlubokou ztrátu – podobnou té, když člověk přijde o vlastní rodinu. Pokud někdo tvrdí, že budou plakat jen kvůli ztrátě práce, pak je zřejmé, že nikdy nepracoval se zvířaty. Natož se šelmami, jako jsou medvědi.
Vzal ale vůbec někdo v potaz, že právě takovým přesunem mohou medvědi psychicky trpět? Že mohou postrádat své zkušené ošetřovatele, ke kterým mají vztah? Čeští medvědáři jsou ve světě uznávaní pro svou péči i tradici, a právě to by mělo být zohledněno dřív, než někdo začne rozhodovat o jejich osudu od stolu.
Pokud souhlasíte s tezí a názorem, že medvědi chovaní na našich hradech a zámcích nejsou týranými tvory – ačkoliv jejich podmínky nelze srovnávat s volnou přírodou – pak to stále neznamená, že bychom je měli „vyexpedovat“ do Německa. Pokud NPÚ nedokáže tyto kroky veřejně a transparentně obhájit – a o žádné otevřené diskusi z jejich strany jsem neslyšel – může v nás vzniknout podezření, že tu mohlo dojít k selhání. A možná i k něčemu horšímu, co sice nemohu dokázat, ale co ve vzduchu visí – třeba i korupci.
Každopádně tady něco nehraje – zvlášť když mě napadá, že právě německé organizace Stiftung für Bären a Bears in Mind možná potřebují nové šelmy do svých medvědích parků, aby měli návštěvníci těchto přírodních rezervací za vstupné 13 € co obdivovat a odcházeli spokojení.
Pokud bychom měli být důslední, pak bychom měli stejný metr uplatnit i na naše zoologické zahrady, z nichž mnohé nenabízí medvědům o nic větší prostor než výběhy na zámcích – třeba v Českém Krumlově. Znamená to tedy, že i tyto medvědy začneme svážet na cestu do Německa?
A budeme pak jako turisté jezdit za „českými“ medvědy přes hranice, abychom za vstupné obdivovali šelmy, které dřív žily na našich hradech a zámcích? Tohle už zavání víc byznysem než péčí o zvířata. Místo zlepšení podmínek pro medvědy to celé působí jako dobře připravený kšeft s dopředu prodanými chlupáči.
Přeji medvědům lepší budoucnost
Ať už to s medvědy dopadne jakkoliv – třeba i převozem do německého medvědího parku – nepochybuji o tom, že se tam o ně postarají dobře a nikdo jim nebude ubližovat. A to je dobře, protože vzhledem k tomu, jak se k nim člověk během jejich éry choval, si nejen tato zvířata zaslouží slušnější zacházení a lesní svobodu, která pro ně představuje nenahraditelný domov.
Nám zůstanou jen oči pro pláč – na ty krásné vzpomínky, kdy jejich tlukoucí srdce byla ozdobou všech českých zámků a hradů. Byla to živoucí připomínka divoké historie našich pralesů a přírodní svobody, s níž se už bohužel nikdy nesetkáme. Stejně jako s našimi moudrými předky, kteří kdysi žili v souladu s touto nedotčenou hierarchií.
Rozloučím se s nimi touto nádhernou písní:
„Možná, že to dovedu.
Čenich mají od medu,
kožich, děsný tlapy,
prach a kule, chlapi.
To je parta medvědů.
Brum, brum, brum.
O čem se zdá medvědům?
Hlavu, zadek, nohu
schovej do brlohu.
Brum, brum, brum.
Brum, brum, brum.
Zazpíváme medvědům
Dobrou noc, vy šelmy,
nechrápejte velmi
nebo si zboříte dům.“
Anketa
Zdroje:
