Článek
FYZIKÁLNÍ TERMINOLOGIE
K tomu, aby si dva lidé porozuměli, vznikl verbální aparát, jazyk. Na různých místech po Zemi vznikaly mnohé civilizace a vytvářely si vlastní jazyky, kterými se však s ostatními nedokázali domluvit. Možná k tomu došlo v Babylonii, kdy začali společné dílo, stavbu věže sahající do nebe. Ve Starém zákoně se píše, že Bohu se jejich činnost vůbec nelíbila, a když se dílo přestalo dařit, tak je rozehnal do všech světových stran. Tím za mnohá tisíciletí společný jazyk zapomněli, zdeformovali a překroutili. K pár pokusům najít opět společnou řeč došlo, ale nikdo se toho svého (mateřského) nechtěl vzdát.
V Evropské části světa vznikaly objevy, pro které do té doby neexistovaly pojmy, a proto si je zdejší lidé museli vymýšlet. Například ve starém Řecku nebo Římě. Vzdělanost posledních dvou tisíciletí se tudíž šířila jejich rodnými jazyky, řečtinou a latinou. Před více jak sto lety se hledal jazyk, který by byl jednoduchý a obsahoval společné znaky pro všeobecnou domluvu, zvaný „Esperanto“. Občané velkých lidnatých zemí se předháněli v tvrzení, že právě ten jejich jazyk by byl nejlepší. Stalo se však něco, co potvrdilo dřívější hypotézu. Latina zatím přetrvala v oborech medicínských. Dnes pokročilé technické objevy přicházejí ze zemí mluvících anglicky, a i když tento jazyk ustrnul ve vývoji už před pěti sty lety, vítězí. Nic se v něm nečte podle použitých hlásek v jiných jazycích.
Z nostalgie se lidé budou učit ještě pár desetiletí či století rodným jazykům coby kulturnímu dědictví míst svého zrození a též umění (asijské nebo arabské jazyky), ale v explozivní době umělých inteligencí bude nalezen jediný spolehlivý komunikační systém. Tento trend můžeme pozorovat už v oborech technických, zejména fyzice, ale především matematice. V ní už dnes všichni „mluví společnou řečí“ množinovou a znakovou. Abstrakce (vysvlečení podstat) v těchto oborech dosáhla takového stupně, že představivost nefunguje, někdy je zavádějící a až na překážku. Například „geometrický obraz“ končí u trojrozměrného světa, potom u vícerozměrných světů pracujeme s jejich „řezy“. Nám známý Svět, jak už víme, je minimálně čtyřrozměrný, a jeho časovým řezem (zastavením) si pak prohlížíme fotografie, obrazy, filmy, sochy, plastiky, architekturu.
Autorem fyzikálního paradigmatu ještě předminulého století byl Isaac Newton a pohádka říká, že ho napadlo jeho definování tehdy, když jej při sezení pod jabloní praštilo do hlavy jablko. Jak prosté! Úder do hlavy a máte jasno. Všechna jablka ptají k zemi, nikoliv k obloze, protože to jsou „padavky“. Je to snadné jako známé Kolumbovo vejce. Klepne se s ním o stůl a ono stojí na ostřejší „špičce“.
Písmeno F značí sílu Tělesna (Fýzis) – Fyzikálního projevu Světa. Díváme se kolem sebe a vidíme velkou různorodost všech věcí. Zdá se nám, že jevy nemohou mít stejný základ, něco společného. A pak si všimneme, že přece jenom je dost společného těch věcí kolem. Třeba pohyb. Nejen „živých předmětů“, ale i těch neživých. Voda se pohybuje v korytech, mraky po obloze, kámen padá ze skály. Tyto přírodní „objekty“ nemají „vlastní vůli“ k pohybu, je jim vnucena. Kým? Někým zevnitř stvořeného světa. A tady začíná hledání těch „hybatelů“, kteří nejsou vidět, a přece tu s námi žijí, některé dokonce cítíme.
Lidský druh se dopracoval k poznání čtyř živlů, králů v mariášových kartách. Kulový král drží velkou silou pohromadě kompaktní stejnorodé hmotné částice jako jsou protony. Žaludský král zase slabou silou drží pohromadě partu výše zmíněných nukleonů, ale občas je při nárazu uvolní, čímž se karbanický mančaft (atomové jádro) rozpadne. Král červený představuje ochranu zamilovaných částic, které se kolem sebe natřásají, obletují a vytvářejí elektromagnetickou sílu, pole lásky pro chemii. Král zelený je slaboučký, ale má na starost rozsáhlé až nekonečné zelené pláně nebeské, kde všude uplatňuje svůj vliv.
Kostky jsou vrženy a každý z králů má na starosti již zmíněné teritorium působnosti. První tři králové, přírodní síly, spolu „tvoří z ničeho“ (časoprostoru) cosi, čemu zkráceně říkáme „hmota“. Tato substance je asi všude ve vesmíru stejná, alespoň to tvrdíme. V lidských měřítcích usuzujeme na její mohutnost (hmotnost) a někdy jí říkáme „massa“, „materie“ a užíváme pro ni symbol „m“.
Ve hmotě je skryt potenciál „lásky“. Dvě hmoty jakékoliv mohutnosti k sobě tíhnou a síla vztahu (vzájemná přitažlivost) je přímo úměrná ploše (součinu) obou z nich a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti jejich Těžišť. Do těchto bodových lokalit umísťujeme působiště vzájemných sil lásky (T). Hmota vytváří v prostotu kolem sebe pole napjatosti, potenciál přitažlivosti. Newtonovo jablko přitahovalo Zemi stejnou silou jako Země jablko. Tíha (T) či Váha(G) je Síla (F), jakou Země přitahuje předměty na svém povrchu: F = T = G = m . g, kde „g“ je zemské (gravitační) zrychlení na povrchu. Zrychlení je zvětšování (přírůstek) rychlosti v čase „t“ (gradient, derivace funkce rychlosti „v“). Obecně používáme symbol „a“(akcelerace), potom F = m . a = m . dv/dt. G= přitažlivost Gáji – naší Země
Ve fyzice se nám dnes nedostává Symbolů. Malá a velká písmena řecké, latinské či hebrejské abecedy už nestačí. Ani pro indexy nestačí arabské a římské číslice. Proto musíme vymýšlet další symboly a znaky. Bez slovníku už nebudeme moci existovat a pracovat ve fyzice
Josef Ježek
