Článek
HLEDÁNÍ PRAVDY
Hledání něčeho je proces, při kterém se chceme „na vlastní oči, uši, nos a ruce“ přesvědčit, že to „něco“ skutečně existuje. Lidské receptory nás už mnohokrát zklamaly, a proto buďme obezřetní. Mnoho lidí už vidělo v poušti zelenou oázu, která byla pouhou „fata morgánou“, klamným obrazem. Cítilo příjemnou vůni po mandlích, která zabíjela. Slyšelo úžasné zvuky „sirén“ na moři nebo vrcholových politiků. Čemu tedy uvěřit, že je skutečné a to pravé, o kterém jsme snili?
S pravdou je to však mnohem složitější. To „myšlenkový konstrukt“ se honí hlavou a dláždí za sebou cesty, až už jinudy nelze kráčet. Můžete s někým, kdo produkuje svoji pravdu, mluvit, diskutovat a vysvětlovat tu svoji, skončí to většinou patem, pokud vy neřeknete, „Hele, kašlem na to, dáme si panáka, já tě mám rád i s tvými názory“. To je ta lepší varianta, horší pak ta, když nikdo z obou diskutérů nechce skončit a do smrti potom protivníka nenávidí.
Člověk po několika tisíciletích socializace, soužití v tlupách a společenských útvarech, se dopracoval k poznání, že musí vytvořit určité kodexy vzájemného chování. K tomu použil i víru v přesah své existence. Kdo má dozorovat plnění domluvených pravidel? V počátcích to byli šamani a náčelníci naslouchající stařešinům, u kterých se předpokládalo, že něco prožili, a tudíž mohou „mluvit o zkušenosti“ která je nepředatelná. Mohla však pomoci „vůdci“ udělat si hlubší vhled do problému soudního procesu. Soud je tedy „hledání osudu“ pro obžalovaného „z porušení zákonů“. V současných civilizacích je soudní moc jednou nohou (ze tří) v rovnováze společnosti.
Společenské nebo sportovní hry, ačkoliv při nich zpravidla nejde o život, je také dobré rozsuzovat a soudit dodržování pravidel, potvrzovat výsledek. Každý soudce by měl být nestranný, znalý, neúplatný, nebojácný, protože i když se nechtíc zmýlí, má vždycky (z principu funkce) pravdu. Jak vidno, hledání pravdy je ošemetná záležitost. Zpravidla se někdo cítí rozsudkem poškozený. Institut soudce by neměl být zlehčován a znevažován, protože pak vypukne anarchie. Člověk „spravedlivý a moudrý“ respektuje rozsudek. Když Sokrata odsoudili za to, že kazí mládež a hrozil mu trest nejvyšší, odmítl utéci někam do bezpečí, protože šel svým žákům příkladem. Po téměř dva a půl tisíciletí je považován za jednoho z největších filosofů všech dob. Nemá punc zbabělce, naopak, stal se příkladem Jordanu Brunovi, Husovi nebo Johance z Arku.
Pravda je neuchopitelná, protože je to projev víry. Všechny totalitní systémy mají shodný argument a doktrínu ke své obhajobě. „Kdo se mnou nesouhlasí je nepřítel“, a proto je nutné jej umlčet všemi prostředky. Matematika má dva hlavní principy, jak dokázat, že její výroky jsou pravdivé. První a nejsilnější vychází z toho, že vytvoříme předpoklad, že výrok je pravdivý. Povolenými operacemi se však dostaneme k výsledku, který je v rozporu s předpokladem, tedy, že je nepravdivý. Tj. nepotvrzení původní myšlenky „sporem“. Druhý typ důkazu pracuje s tím, že něco se nám jeví jako pravda. Pokud se nám jeví jako pravdivý i po rozšíření pro všechny následující situace, potom výsledek je potvrzen „indukcí“, přenesením pravdy. Nezbytná je však opatrnost před zobecněním!
V matematice nejsou účastníky sporu lidé, ale „postoje“ ke zjevným pravdám, které nemají alternativu. Jsou komici, kteří nevěří tomu, že 1+1 = 2. Jára Cimrman dokonce o tom podal důkaz, ale nakonec se rozhodl nešířit svoji cestu, aby nebylo zmařeno úsilí tisíců matematiků. Přikláním se k tomu, že lze rychle kontrolovat pravdivostvýsledků matematických operací z hlediska kvality, nikoliv kvantity. Tento postup je postaven na záznamu čísla v čistě pozičních numeračních systémech, na tzv. „Kongruenci záznamů“. Dlouhý záznam čísla „redukujeme“v systému na jedno poziční opakovaným součtem na jedinou číslici, se kterou provádíme operace původní, kromě odmocnin. Např.
5 843 792 × 297 826 → 38 × 34 → 11 × 7 → 2 × 7 → 14 → 5
Součinem příkladných čísel dostaneme toto:
1 740 433 196 192 → 50 → 5. Po kongruenci jeho záznamu vidíme, že výsledek odpovídá předpokladu (5). Numerickou (záznamovou) kontrolou usuzujeme na jeho pravdivost, správnost.
Každé celé číslo má ducha (vlastnost), který pro něj hlídá a spravuje vztahy mezi ostatními. Máme pouze čtyři druhy andělů, kterým jsme přidělili symboly: Čísla, která jsou násobkem čtyř (poznáme podle dělitelnosti posledního dvojčíslí) mají kvalitu (+0). Pokud jsou čísly sudými a nedělitelnými čtyřmi, ale pouze dvěma, pak mají kvalitu (-0). Jestliže mají o jednotku více než čtyřnásobek, pak mají kvalitu (+1) a pokud mají o jednotku méně, pak mají kvalitu (-1). Tyto čtyři andělské kvality kontrolují svět celých čísel. Kvalita (+0) se projevuje jako číselná nula. V interakci s ostatními kvalitami nuluje výsledek, v součtu nemění kvalitu sčítance. Kvality (+1) a (-1) v součtu dávají nulu, v interakci potvrzují součinitele. Kvality (-0) x (-0) = (+0) a (-0) + (-0) = (+0). Příklad uvedený pro kongruenci by kontrolou andělů vypadal následovně: (+0) x (-0) = (+0). Takový je aritmetický zákon, taková je matematická pravda. Josef Ježek
