Článek
O KMOTRU LIŠÁKOVI
Hra. Tři písmenka pro bezpočet člověčích i zvířecích činností. Zvířátka hru využívají nepokrytě především jako přípravu k přežití. Lidé taky, ale trochu to maskují mnoha způsoby. Fyzická zdatnost se hodí v obou případech, lidé k ní ještě přidávají strategie duševních výdobytků. Dnes už víme, jak dopadl souboj Davida s Goliášem. „Síla“ se skládá ze dvou složek. Mohutnosti (hmotnosti) bojovníka a jeho inteligence (zrychlení). A tak před stovkami let se válečný konflikt z důvodu úspor vojáků a peněz přesouval na čtvercové pole, šachovnici. Existuje mnoho pověstí, kdy někdo prohrál na šedesáti čtyřech dvoubarevných políčcích tolik pšenice či rýže, která na Zemi nikdy nevyroste.
Hravost je prostě člověku souzena. Honí po trávě cosi kulovitého, po ledě něco menšího černého a válcovitého. To jsou hry kolektivní a sdílená radost je prý větší než individuální. Ne všichni jsou však způsobilí ke sportovním aktivitám, a tak alespoň vytvářejí potřebnou atmosféru soubojům. Tomu říkáme fandovství, emoce, které jsou samozřejmě svým způsobem využitelné. Třeba pod příslibem zisku vznikají sázky na cokoliv. Při nich hraje důležitou roli pravděpodobnost výsledku, na který sázíme. „Vrhcáble“, neboli hra v kostky, je po staletí pilířem mnoha stolních her, počínaje dětskou hrou, u nás nazvanou „Člověče nezlob se!“
Existují hry, které nejsou vyloženě společenské, ale spíše individuální. Před mnoha lety si jistý Čech řekl, že „křížovkáři“ jsou už otráveni z toho, jak se při luštění mnoho slov neustále opakuje. Co kdyby na šachovnici byla místo písmen čísla, a ta splňovala nějaká jednoduchá matematická pravidla. Zkusil, nabízel, nikdo o nějakou „matematickou hru“ nestál. Doneslo se to až do Japonska, a hle, tamější byznysmeni byli úspěšní. Po dvaceti letech od myšlenky se stala hrou roku a dostala se do Česka pod názvem „Sudoku“. Devět krát devět čtverečků.Ve všech řádcích a sloupcích vždy po jedné číslici od jedné do devíti.
Jeden Maďar, šikovný konstruktér, přemýšlel, jak sestrojit kinetickou krychli, (kostku), kde by stěnu mohlo tvořit devět čtvercových políček téže barvy, přitom otočně uložených ke „kulovému středu“, čímž by stěna krychle mohla měnit svoji barevnost. Pan „Rubik“ odstartoval éru kinetických hraček neuvěřitelných tvarů a barev. Dokonce vznikly nadnárodní soutěže v rychlosti skládání těchto hraček, a trh se časem naplnil za obrovských finančních zisků výrobců. Z předchozího povídání vyplývá, že objekty tvaru čtverce nebo krychle jsou stále v kurzu. I po dvou tisíciletích platí výrok římského vojevůdce Julia Caesara, který před překročením řeky Rubikon řekl, „Kostky jsou vrženy“ (Alea Iakta Est).
Římané měli propracovanou strategii boje, málo kdy prohrávali. Pověstné „legie“ měly tvar pravidelného čtyřúhelníku, nejčastěji čtverce, čímž byly pevnou hrází proti individuálním útočníkům. Tvůrci pozdějších her se nechali tímto vojenským útvarem inspirovat, a vymysleli individuální hru. Na čtverečkovém bitevním poli jsou zapsána čísla od jedné až do N2, a pak každý účastník bojuje sám ze sebe s bohyní Niké, štěstěnou. Rozhodčí vytáhne z černé komory třeba šest čísel, a ten, kdo je označil na svém bitevním poli, vyhrává, a stává se (tak snadno) boháčem. Rozhodčí (bankéř) nikdy neprohrává, protože ze vsazených peněz rozdá na odměnách výhercům pouze polovinu. Tak obvykle vypadá Sázka všeho druhu, hazard, vášeň, která „likviduje“ všechny lidi bez rozdílu.
Pohádky jsou tu pro nás, abychom se už od útlého věku připravovali na situace, kdy se nás někdo pokouší „vyšplouchnout“. Takovým symbolem chytráctví se v našich zeměpisných šířkách stala drobnější psovitá šelma, liška. Myslivci ví, proč právě ona. Ne nadarmo se u nás ustálilo oslovení: „I ty jeden lišáku, chceš mne ošulit!“.
Pozor na lišáky! Začátkem dvacátého století se v Americe rozjížděl byznys společenských her, a drobný řemeslník musel přemýšlet o tom, jak zaujmout kupujícího, a přitom vypadat jako dobrák. Jednoho z nich napadla kinetická hra, kdy ve čtvercové krabičce je zlomkových čtvercových destiček s čísly o jednu méně, než by se vešlo. Proto se destičky s čísly mohou ve dvou směrech posouvat, a přitom řadit podle velikosti čísla. Například v krabičce 4×4 pouze patnáct destiček s čísly od jedné do patnácti. Vyrobil tedy vzorky, nabídl na tržišti za deset centů a žádný neprodal. „Musíš udělat reklamu“, řekl mu kolemjdoucí matematik. „Kde bych na ni vzal?“. „Já jí udělám za tebe, ale chci polovinu zisku“.
Plácli si a matematik namaloval plakát s počátečním uspořádáním čísel v krabičce. „Kdo čtverečky v krabičce seřadí od jedné do patnácti, vyhrává jeden dolar!“. Živnostník i při nepřetržité práci nestíhal. Po týdnu matematik zvýšil odměnu za vyřešení na 10 dolarů. Za ty peníze chudí lidé žili celý měsíc. Pekaři nepekli a řešili. Krejčí a švadleny nešili, řezníci zavírali obchody. Tisíce krabiček se prodávaly. Jiní matematici volali, nejde to vyřešit, ale lidé zaslepeni představou výhry jim nevěřili. A zbohatl jak výrobce, tak i matematik jménem Liška.
Brzy po druhé válce se rozjela výroba v Československu pod názvem Lištička, která byla s otazníkem zobrazena na víku krabičky. Jednu jsem měl, netušil však, že polovina počátečního uspořádání destiček nemá řešení. Způsobí to lichý počet permutací. Stačí vzájemně zaměnit třeba polohu čísel 9 a 8. Josef Ježek
