Článek
KRÁTKÉ ZAMYŠLENÍ
Je bůh matematik? - ptá se Mario Livio, světoznámý vědec a popularizátor. Otázka vzniká tehdy, když se člověk diví stvoření a jeho komplexity. Nenapadne, a ani nemůže, kovaného a skutečného ateisty, protože pojem Bůh, v jakémkoliv jazyce, formě a podobě, nemá pro něj žádný obsah, ani přibližný. Albert Einstein prý řekl, že člověk, který se neumí divit je jako zhasnutá svíce, tedy víceméně „nežijící“. Asi jako vegetující entita. Ale také prý řekl, že do jeho konceptu světa se žádný Bůh nevešel. Ateista tak říká, že za všechno naše vnímání sebe a okolí může (osoba) všemocná Příroda.
Pochybovači (něcosisté) se tolik neštítí slova Bůh, protože prý jakýsi Duch přírody a našeho vnímání, se nás zákonitostmi Stvoření snaží zmást. Čeština je úžasný jazyk! Duch nás mate, až nakonec nám při poznání pravdy dá mat se slovy: „Ano, máte mat“. V mate mat-ice je pravda! Když Adam s Evou požili v ráji ovoce ze zakázaného stromu poznání, byli najednou překvapeni tím vším v okolí a začali se divit. Musela je přepadnout myšlenka. „Jak je tohle všechno možné“.
Dnes se lidským bytostem narodí děťátko, a jediné, co opravdu ví, je že má hlad a cítí místo, kde jej zažene. Později naslouchá matčině hlasu a snaží se „pochopit“, co ty zvuky znamenají. Jsou to lichotivá slovíčka a pohádky, zejména o tom, co okolo sebe vidí, slyší, cítí. Když se ze všech zmatených a nesouvislých teorií a pohádek vyvlékne, pak s čistou hlavou si začne utvářet vlastní teorie a pohádky. Nemusí začínat úplně od samotného počátku, třeba od Ráje, ale hledáním odpovědi, co bylo na samotném počátku Světa. Nebo nebyl žádný počátek? Stoik řekne, že takhle to tady bylo od věků do věků, a basta. Žádnej počátek a žádnej konec. Někteří se uchýlí ke kličce, že to třeba vědí mimozemšťané. To je trapné, neboť se nikdo neptá, co s tím mají společného. V mysli člověka zůstává tato otázka nezodpovězena, a tak se uchýlí buď k nějaké ideologii, náboženství, nebo si řekne, že ke svému životu odpověď nepotřebuje.
Ale stejně! Jsou situace, kdy nás překvapí, že něco funguje a že lze cosi předvídat, aniž by se o to někdo z lidí zasloužil. To je čtení přírodních zákonitostí. Třeba, že „jen z člověka, člověk se narodí“. Tomu říkáme přírodní zákony, a prakticky všechny jsou postaveny na zákonech matematiky. Aby se narodilo Dítě, musí k tomu (i dnes) být Táta s Mámou. Máme tady tři bytnosti: T; M; D. Vztahy mezi nimi jsou tedy tři, protože vztah je možný pouze mezi dvěma z nich. Mohutnost (velikost) vztahu často zobrazujeme konečnou přímou čarou, tedy úsečkou.
Obraz vztahů mezi trojicí bytostí nazýváme trojúhelníkem (trigonem), Tento symbol se ocitl prakticky ve všech náboženstvích, ve všech naukách mystických spolků. V jeho „hrotech“ (vrcholech) jsou zobrazováni tvůrci (aktéři) nauky, kteří vytváří dokonalost a představu harmonie. Vzpomeňme některé z nich: Osiris, Isis a Hór; Brahma, Višnu a Šiva; Otec, Syn, Duch. Poslední Trojice (boží) představuje božstvo křesťanské. Na oltářích křesťanských chrámů je zobrazeno figurálně jako stařec, mladší muž a holubice, nebo geometrickou zkratkou jako svítící pravoúhlý či rovnostranný trojúhelník. Rozlišujme, prosím, Svatou trojici (troj jedinost Boží) a Svatou rodinu, což jsou Josef, Marie a Ježíš. Dodnes běžné křestní jméno Ježíš v arabském světě je z židovského Ješua, Jošua, Josef.
Ta lidská trojice, T+M+S; je tvořena dvojí muskulaturou, mužským živlem, a jedním živlem ženským (M). V matematice přirozených čísel prostě spravedlivě první trojici nerozpůlíte. Tvořící patriarchální společnost to jinak neuměla. Dnes by s tím byl určitě genderový problém. První tři čísla (prvočísla) prostě ukazují na střídání pohlaví (1+2+3). Adam (T) je otcem všech přirozených čísel, Eva (M) je matkou všech sudých čísel a Kain (S) je prostě prvorozený syn. Isis je jistě M, Višnu (dobrák) možná taky, a Holubice (Duch) zřejmě také. Nultá úroveňrozvoje vztahů mezi sledovanou trojicí je přirozeně rovna jedné, neboť vše je na počátku (před BB) v jednotě. (O+S+D)0=1
Na první úrovnirozvoje vztahů trojice pak vidíme: (O+D+S)1 = O1+D1+S1. Na druhé úrovni tri-rozvoje (O+D+S)2= O2+D2+S2 + 2OD+2DS+2OS. „Obraz“ koeficientů ternárního rozvoje už neleží v jediné rovině, jako u binárního rozvoje, kde soubor kombinačních čísel představuje tzv. „Pascalův trojúhelník“, nýbrž v prostoru na mnoha kolmých rovinných řezech trojhranné pyramidy ve tvaru trojúhelníků. Hranice trojúhelníků tvoří koeficienty tří binomických rozvojů.
Veselý je příběh trojice králů nebo mudrců, kteří z postavení hvězd na obloze usoudili, že se někde děje něco výjimečného. A tak šli za trojicí hvězd, které se shlukly do malého trojúhelníku, a skoro to vypadalo, že mají komu, tedy ocas, směřující od města Betléma. Jmenovali se Kašpar, Melicharová a Baltazar. Zápis první úrovně rozvoje této trojice si dodnes křesťané po Vánocích píší na „futra“ svých domů. K+M+B. Všiml si toho Jára Cimrman, a usoudil, že se někde ztratila druhá polovina součtové rovnice (srocení tří lidí) a dopočítal, že se pravá strana rovná hodnotě
K . (K+1). Samozřejmě, že se obrátil na největšího matematika starověku, jistého Pythagora, a udělal dobře. Tato podoba setkání tří mudrců totiž vyjadřuje v lineární podobě jeho hlavní větu. Dosazujte si za Kašpara jakékoliv liché přirozené číslo, a uvidíte. Josef Ježek
