Článek
Nedávno k nám přijela na návštěvu slečna Lucinka a prohlížela si expozice Národního muzeu na Václaváku. To bylo panečku pozdvižení, ostatní návštěvníky kromě Lucy nic jiného nezajímalo. Konstatovala, že se za ty tři milióny let, co tu byla naposledy, zas tak moc nezměnilo, jenom ti mladí vás všechny přerostli. A co politika, pořád existuje, ptala se přítomných? Pořád, a nic moc se nezměnila!
A tak jsem jí vyprávěl, jak to bylo před sto lety. Jeden děda padl v první světové válce za císaře pána na ruský frontě. Druhý byl zproštěn služby, protože nebyl nikdo, kdo by se postaral o hospodářství, matku a sestry. Hrál divadlo, zakládal dobrovolné hasiče a jeden čas byl i starostou. Tenkrát bylo na vsi asi šest stran, ale byly to spíš dobrovolné spolky než nepřátelé na život a na smrt. Můj otec, druhý z osmi dětí, šel ve stopách otce a nechal se zapsat do Lidové strany.
Po druhé velké válce, když komunisti dosadili za předsedu strany alkoholika faráře Plojhara, ze strany vystoupil. A pak jsem se narodil já, poslední ze čtyř dětí. Chodil jsem na náboženství a do pionýra, to se nijak prý netlouklo, až se víru podařilo zlikvidovat. No, pak se začalo oteplovat, přicházelo „Pražské jaro“. Ty, co ho radostně vítali, sežehl mráz z Kremlu. Otec zase schoval fotky s Masarykem, Benešem a Štefánikem. Já už byl dospělý, a když jsem s otcem diskutoval, říkal jsem mu, že to tak muselo dopadnout, protože komunismus nemá žádnou, natož „lidskou tvář“. A ti Dubčekové, Smrkovští a další jsou jenom žvanilové. Pochopil jsem, otci bylo už po šedesátce, takže se chvilku zaradoval a chtěl uvěřit.
Hned se toho ujali doktoři (práv), snad řádně vystudovaní Husák a Štrougal. Velmi aktivní byl však i krejčí Bilak. Aby ti dva první příliš nevyčnívali, všem okolo dali také titul, a to „Doktor Rozhodnutím Strany“ (DrRS). Následovala „normalizace“ (uvedení do původního stavu – do normálnosti) a mnozí se vydali na dovolenou, bez nahlášení termínu návratu, jiní zase jezdili na dovolenou na chaty a chalupy. Já jsem vyšel z nuzných poměrů a po mnohaleté usilovné práci a píli jsem se do nich zase vrátil. Nedávno mne potěšila písnička Honzi Vyčítala, „Příběh pošťákovic kluka“, jako by to napsal o mně.
Po ukončení studia na vysoké škole jsem odešel do elektrárny hrabat strusku z obrovských kotlů. Tam jsem si uvědomil úžasnou věc. Lucy měla pravdu. Kolem mne chodila spousta lidí v předklonu, jako dávní opičí předci, zatímco já už byl v období Homo Erektus, člověk vzpřímený. Toho už nebolela páteř z toho věčného ohýbání před pány, protože byl svobodný, bez strachu, že přijde o chleba.
A pak to přišlo. Kdo měl byt a od něj klíče, mohl s nimi na ulici cinkat. Cinkali všichni, takže nebylo možné poznat, jestli jsou ty klíče od vazebných místností, nebo vyšetřovacího oddělení. Taky jsem se zúčastnil založení Občanského fóra, všichni byli bez viny, protože s režimem nesouhlasili a zevnitř ho systematicky rozkládali. Zrušit „vedoucí úlohu strany, článek čtyři ústavy“ se podařilo rychle, zakázat tu stranu se všichni báli, aby netekla krev.
Ti, co se vyznali a byli Andropovem pověřeni a vyškoleni, nelenili a začali privatizovat, protože ostatní tupě zírali a netušili, co se bude dál dít, teď když „chybí zkušení lídři“. Brzy se našli a chopili se příležitosti. Zakládali nové strany a privatizační fondy. Naivita ve společnosti, kdy jsme nechápali politické čachry, vedla ke vzniku dvou uskupení. Prognostici však byli v obraze. Líbila se mi malá strana pod vedením Honzy KalvODY. Ve dvaadevadesátém přijel k nám do vsi, mluvil srozumitelně, sliboval jako Churchill krev a pot, a to se mi líbilo. Poslal mi stanovy strany, kde stálo, že členem nemůže být bývalý člen KSČ. Málem jsem podepsal. Nikdy nedělejte výjimky. Kdosi do vedení protlačil bývalého předsedu stranické skupiny prognosťáku. A to byl konec strany ODA.
Byl jmenován ministrem spravedlnosti, a sekretářka mu na dveře dala vizitku JUDr. Paparaci zjistili, že mu ten titul nepatří. Když jsem sloužil na vojně, byli tam tři kluci, všichni úspěšně absolvovali právnickou fakultu při KU. Jeden dělal advokáta, druhý notáře a třetí prokurátora. Ten jediný měl titul JUDr., doktor obojího práva (světského i církevního). V téhle funkci musel být člověk oddaný straně. jinak by ho jen stěží dostal. Sekretářce asi bylo blbý napsat na vizitku „absolvent“, pracující by se mohli domnívat že „školy pomocné“.
Honza přiznal, že pochybil, když si toho nevšiml, odstoupil z funkce, ale už se vědělo, že je podvodník. Havel mu říkal, ať neblbne, že jde o pitomost. Jiní politici té doby jeli pro prachy do Bamberka, kuli pikle na své spolustraníky (olovo – PB) a dělali jiné lumpárny. Jiní zase dostávali sedmimilionové dary na kampaň od tenistů, ale předseda vlády a ministr financí nemohl rozpoznat, odkud ty peníze přišly. Každý živnostník ale už věděl, že když je za zlomkovou čarou účtu číslo 0100, pak jde o Komerční Banku. Nejbližší spolupracovníci po něm chtěli, aby se přiznal, načež on řekl, že „nikdy a jedeme dál“.
Když volby v devadesátém osmém naznačily plichtu, tihle dva geniální ekonomové vymysleli komplot. Udělejme „Opoziční smlouvu“, vy si vládněte, jak nejlíp dovedete, my si taky budeme krást bez viny, a lidi budou spokojeni. Zde jsem tenkrát pochopil, že jsem člověk nepolitický, čili „Homo apolitikus“.
Josef Ježek
