Článek
JAK JSME ZAČALI MĚŘIT ČAS
Když jsme v zimě běhali za mamuty a jinými zvířaty, v létě zobli nějakou bobuli nebo zrnko, příliš jsme nebazírovali na tom, kolikátý je podle kalendáře den v tom nebo onom měsíci roku. Stačilo se podívat z okna jeskyně, a hned jsme věděli že je den nebo noc. Jídla ubývalo, zejména v zimě, a tak jsme přemýšleli o tom, jak dál. Když se psal 27. červenec roku 9 765 před Kristem, tak přemýšlivý Lojzík povídá. Všechno zrno téhle trávy nesníme, něco si schováme na zimu, a něco příští rok zasejeme. A tak se stalo. První sedlák na světě vyřešil problém, jak neumírat hlady. Nasušil taky trávu, aby koza se zdržovala u jeho chatrče. Dokonce, když jim dal v zimě seno, za odměnu se od něj nechala podojit.
Najednou bylo dobré vědět, kdy asi přijde vegetační období a kdy první mrazy. V Egyptě vytušili, kdy přijdou záplavy kolem Nilu a jejich políčka zaplaví výživné bahno. Stačilo sledovat jednu hvězdu, kdy se objeví nad obzorem. Jednoduše řečeno, vznikla potřeba měřit čas, a k tomu jsou nutné stroje. Nejspolehlivější hnací energií těchto strojů se stalo světlo, elektromagnetické vlnění. Co dále časostroje potřebují? Je to ukazatel kvůli stínu a ciferník. Ukazatelem může být například kolík zaražený svisle do země, případně kamenný obelisk. Stejnou funkci splní i díra ve zdi, jako například na Stonehenge.
Ciferník, tedy orientační body, můžeme nakreslit na rovině kolem obelisku, případně označit pomocí kamenů, menhirů. A to je všechno! Sluneční hodiny jsou na světě a hledaný čas určuje poloha stínu. Dodnes spolehlivě měří čas, když zrovna svítí Sluníčko. K měření času lze užít i svit jiných hvězd, jak bylo výše naznačeno, nebo i Měsíce. Nebe je tedy úžasné pro určení polohy na souši i na moři, k určení ročního období. Hvězdářská profese vždy patřila mezi nejváženější a nejvyhledávanější mezi lidmi. Na územích blíže k pólům měli rádi sluníčko, blíže k rovníku zase měsíc, protože se jim v noci lépe dýchalo.
První hvězdáři záhy zjistili, že za jeden oběh Země kolem Slunce, tzv Solární rok, se Měsíc kolem své osy otočí dvanáctkrát a něco přes. Solární rok, 365 dnů, tedy rozdělili na dvanáct měsíců (Lunárních roků). Některé civilizace si řekli, že kalendářní měsíc bude trvat třicet dnů, a těch pět dnů co je navíc prohýří a pak zase začnou dny počítat od nuly. Nevím, proč jsme tenhle senzační a srozumitelný kalendář nepřijali. Měření času na dny se později lidem zdálo moc hrubé, a tak přemýšleli o tom, jak jej měřit během jedné otáčky Země kolem své osy. A to i tehdy, kdy nesvítí Slunce ani ostatní hvězdy. Museli vymyslet stroje času na jiném principu, nezávislém na světlech nebeských.
Bystrý lidský mozek si řekl. Než mi po kapkách nakape plný dřevěný škopek vody, tak můžu nakrmit dobytek. A to trvá nějaký čas. Stačí ocejchovat hladinu vody ve škopku, a máme měřidlo času. Tady byla základní myšlenka vodních hodin, přelévání kapaliny z jedné nádoby do druhé, realizována. Každá lidská a přírodní činnost trvá určitý čas. Vykouřit cigaretu trvá cca pět minut, doutník podle velikosti deset až patnáct minut. Stačí ocejchovat délku hořlaviny a máme ohňové hodiny. Když skleněnou nádobku uprostřed zúžíme, nasypeme do ní písek a oba konce zazátkujeme, máme hned časové stopky, přesýpací hodinky.
Revoluce v časomírách nastala tehdy, když si člověk uvědomil, že vodní nebo písečné hodiny pohání zemská tíže. Jak jí však využít, aby nebyl potřeba žádný materiál. A v tom zazvonil na věži kostela zvon, a „inženýr pozdního středověku“ se klepl do čela. Rytmus úderů se řídí délkou srdce, jeho zavěšení, a zvonění přece funguje díky gravitačnímu působení na něj. Občas je potřeba doplnit energii, ale kde ji vzít? A proč ne gravitační energii uloženou v nějaké „nádobě“. Tou nádobou může být závaží zavěšené na provázku od hřídele kyvadla. A tak se stalo, že se narodily stroje využívající dvakrát gravitační energii. Prvně na pravidelný pohyb kyvadla, podruhé na doplňování energie kyvadlu.
A pak se už rozeběhl vývoj strojů na měření času. Kyvadélko se změnilo na rotující setrvačníkový kotouček s pružinkou, nádobu na energii zastala kovová pružinu. Hodiny se už vešly do kapsičky u vesty nebo na zápěstí ruky. Později pravidelné kmity vytvořil elektrický oscilační obvod, nádobka se změnila na baterii. Vše ostatní už znáte. Ukazatel se spojil s ciferníkem v display. Nakonec se čas začal měřit pravidelným časovým rozpadem atomového jádra.
Málo platné, ty prvotní metody měření času jsou nenahraditelné. Většina starých civilizací hlídala slunovraty, a křesťanství tento dobrý zvyk přijalo a nazvalo Vánocemi. Tři plus třináctý den po slunovratu je věnován příchodu Tří králů. Existuje rituál, že ten den chodí koledníci po obcích a na vstupní veřeje domů píší: K+M+B. Vynikající český vědec, Karel Mario Barta, se zabýval otázkou, co to může znamenat. Prý počáteční písmena jmen těch tří králů. Ta znaménka plus mezi nimi mu nedávala spát, a tak usoudil, že to může být matematický vzorec u příležitosti jejich setkání. A skutečně. Zjistil, že záznam je jednou stranou rovnice, u které byla zapomenuta její druhé strana. Celá pak vypadala takto. K+M+B = K. (K+1). Tento vzorec směřuje k výpočtu Pythagorových trojic, k počátkům křesťanství a evropské civilizace. Pokud za K dosadíte jakékoliv liché přirozené číslo, ihned po rozpůlení zbytku (M+B) zjistíte hodnoty písmen zbývajících dvou králů.
