Článek
Jak se Moudrost potkala s Vírou
Moudrost a Víra jsou dvě filosofické kategorie. Moudrost je vlastnost, a proto z hlediska jazykového se musíme ptát vlastnost koho nebo čeho. Musí přece mít nositele, patřit k nějaké podstatě. Předpokládáme, ale spíše věříme, k člověku nebo jiné bytosti. Jak tuto vlastnost změříme? Stanovíme si vlastní kritéria. Třeba hlasováním v nějaké societě.
Víra je zakonzervovaný soubor informací. Této stavbě informací věříme, abychom mohli cokoliv formulovat. Propracováváme její duchovní vazby, ale vždy musíme vytvořit základní myšlenku, axióm, který je základním pilířem víry. Axiom se nepitvá, bere se jako něco daného, nediskutovatelného.
Takovým srozumitelným příkladem je třeba kosmologie, nauka o vesmíru. Jsme v něm, uvnitř, a civíme, co se to kolem nás děje. Ve dne světlo, v noci tma, a sem tam nějaká svítící tělesa nebo svítící body. Lidé se ptají, to už je vše napořád, nebo to někdy skončí? Ti zvídavější se ptají, bylo to tak odjakživa? Mudrcové a myslitelé v každé době odpovídali, že to někdo tak zařídil nebo stále řídí. Aristoteles mu říkal „Hlavní hybatel“. Newton mu ukradl nějaké zákony.
Kardinální otázkou tak zůstává, zda to je napořád, bez počátku nebo konce věků. Některá východní náboženství s tím souhlasí. Západní náboženství se však vydalo cestou, která říká, že vesmír měl počátek. To původní, starozákonní, říká, že Svět nebyl, dokud jeho Tvůrce nedal příkaz. Jeho Imperativ „Budiž světlo“ odstartoval jeho vznik a vývoj. Poslední náboženství říká, ano, počátek byl, třísklo to a začal běžet čas a růst prostor. Co se bude dál dít, to se zatím neví.
Když vypustíme marginálie typu „Existence vůle (volby)“, která to spustila, pak to poslední náboženství je dost podivné. Prý před okamžikem vzniku nebyl prostor (místo, lokalita, kde by k tomu mělo dojít) a tudíž bylo jen bezčasí (neplynul uvnitř ani v okolí čas). Pokud bylo v původním náboženství nejprve stvořeno světlo, pak je to určitě správně, protože z „energie“ byla vystavěna vázaná (klidová) nebo pohyblivá hmota. Světlo je přece elektromagnetizmus.
Teď je řada na každém z nás, která teorie se nám více líbí a kterou si pro sebe vybereme. Záměrně neříkám vědecká a nevědecká, protože nevím, která je která. Obě jsou postaveny na víře. Rozpoznat je lze jen těžko. Vědci se na mne mohou zlobit, ale na každé naší myšlence ulpívá víra, že je to tak, čemu jsme uvěřili před ní. Před více jak dvěma tisíci lety žil v Athénách myslitel, kterému říkali Sokrates. O něm dodnes kolují mezi lidmi historky. Třeba tato:
Jednoho dne po ránu můj oblíbený starověký filosof Sokrates řekl své milované ženě Hypokracii: „Vím, že nic nevím!“. Jeho půvabná a pragmatická manželka, trhovkyně, mu na to odpověděla. „Milý Sokrate, když už víš, že nic nevíš, tak nanos do domu vodu a podoj kozu. Já jdu do města na trh.“ Stále a více platí jeho poznání bez potřeby jej nějak upravovat. Je málo toho, o čem usuzujeme že skutečně víme, avšak mnohonásobně víc je toho, čemu věříme. Sotva nějakou otázku zodpovíme, objeví se minimálně dvě nové. Moudrost nepotřebuje příliš slov. Chce to moc nemluvit. A tento výrok je „Perlou filosofie“.
„Bez víry se v životě neobejdeme, nelze bez ní žít!“ Můžeme diskutovat o tom, zda si všechny informace o světě můžeme sami ověřit. Chápeme ale, že nemáme k dispozici tolik času. Navíc naše fyziologické smysly nás mohou šidit a klamat. Zkušenost od slova „zakusit“ je nepřenosná, a proto, když vám někdo něco říká, ptejte se sami sebe, zda mu věříte nebo chcete věřit. Podezřívavost, paranoia, hubí lidskou mysl. Slůvko nadpřirozené je zapeklité. Vždyť přece celou přirozenost nedokážeme obsáhnout. Věda jako nekončící proces doplňuje naší duchovní nadstavbu, je svým způsobem vírou k poznatkům našich předků.
Filosofie, jako „láska k moudrosti“, prodělává i dneska těžké období. Už „samozřejmých“ věcí s časem jaksi ubývá. V první polovině sedmnáctého století žil francouzský matematik a filosof René Descartes. Řešil zásadní otázku, zda je svět okolo nás skutečný nebo je to sen. Známe jeho odpověď: „Cogito, ergo sum“. Přeloženo: „Myslím, tedy jsem“. S touto moudrostí lidstvo žilo dvě století, než jiní přišli s názorem, že „mozkové procesy“ jedince nemohou prokazovat skutečnou existenci světa.
V posledních letech po přijetí „kvantové fyziky“ jako oficiální doktríny fungování a existence vesmíru (paradigmatu) se objevují až trochu šílené hypotézy, že každou vteřinou se rodí nový vesmír, vzájemně se prolínající s jiným apod. Některé vycházejí skutečně i z představ, že jsme pouze matematickým systémem.
A na závěr něco hezkého. Jako čerstvý absolvent vysoké školy jsem kromě občanského sňatku měl i církevní. Musel jsem absolvovat jakýsi předmanželský rozhovor s tehdejším panem farářem. Velmi příjemný a vzdělaný člověk. Jak tak hovoříme, položil mi nečekanou otázku. Co si mladý muži představujete pod pojmy „nebe a peklo“? Otázka mne zaskočila, a tak mu povídám, že netuším, že jejich obsah znám pouze z pohádek. A on nato povídá. „Nebe a peklo nejsou kdesi v neznámu, potom, ale tady na Zemi. Můžete si je vytvořit právě ve svém vztahu se ženou, kterou si chcete vzít.“ Víc už nemusel říkat ten moudrý muž. Moudrost je tady mezi lidmi a stačí jí jen rozpoznat. Věřit že pravda, krása, láska a naděje nejsou jen vyčpělé pojmy, ale cosi skutečného. Chce to pouze odvahu a přiznat sobě i okolí svůj názor. Moudrost a víra se mohou potkat.
Pepa Ježek
