Článek
NA NÁVŠTĚVĚ U PŘÁTEL
Příbuzní nám jsou dáni, přátele si vybíráme. Přítelem je nám člověk, který má podobný osud, podobné zájmy, podobný přístup k životu. Jaroslav Hašek se přátelil s o dva roky starším humoristou a spisovatelem Zdeňkem Matějem Kudějem. Oba se živili tím, že psali drobnější literární díla, milovali svobodu a nezávislost na konvencích. Lidé jejich doby „jim nerozuměli“. Měli rádi srandu, spolky, alkohol, manželství pro ně nebylo cílem.
Z. M. Kuděj byl vášnivý turista s ruksakem na zádech, byl stále na cestě, aby poznával kraje a v nich lidi. Když se ocitl v Hamburku, v námořnické putyce vyhrál v kartách lístek do Ameriky. Nijak dlouho nepřemýšlel, nasedl na loď a šest let se toulal po Americe a Kanadě. Když uznal, že to stačí, vrátil se do Čech. O svém putování samozřejmě vydával písemné zprávy. Byl pro Haška určitým inspirátorem. Když byl povolán do armády, úspěšně předstíral duševní poruchu, takže jeho osobní příběh mohl stvořit „Josefa Švejka“.
Po návratu ze Západu se obrátil k Východu, aby poznal také mentalitu našich obrozeneckých bratří, Rusů, a jejich pověstnou všeslovanskou duši, pohostinství. Bylo to ještě před první světovou válkou, a c.k. Rakousko-Uhersko nebylo s Carským Ruskem zrovna v líbánkách. Byl zatčen a zavřen do vězení, protože každý cizinec ze Západu byl a je dodnes automaticky špion. To je i po více jak sto letech realita. Zážitky z té cesty sepsal v dílku „Hostem u báťušky Cara“ (1914).
Po vypuknutí světové války byl Hašek, stejně jako můj děd, řádně odvelen na frontu. Děd po zranění na Italské frontě chtěl na Ruskou, prý tam je zákopová (bezpečnější) válka, aby tam v šestnáctém roce padl. Hašek přežil a desertoval na ruskou stranu fronty, což je naznačeno i v „Osudech dobrého vojáka“. Zřejmě si s bolševiky rozuměl, když se vypracoval až na politruka městečka. Kolem jeho působení v Rusku všichni mlží, ale faktem zůstává, že jeho bývalí kamarádi z „Pražské kavárny“ s ním přestali kamarádit. A tak se s malířem JaroslavemPanuškou a Z. M. Kudějem přesunul na Lipnici u Světlé nad Sázavou. Zde 3. ledna 1923 v nedožitých čtyřiceti letech zemřel. Jeho osobní písař panŠafránek v lipnické hospodě „U Invaldů“, kde zapisoval Haškovy diktáty, na něj s láskou vzpomínal. Návyky, které si Hašek přinesl z Ruska, ničili systematicky jeho zdraví, zhoršovaly zdravotní stav. Aperitiv před jídlem v podobě „stakanu vodky“ se nedá dlouho vydržet. Kuděj pronesl, že „Hašek pil, až se upil“. Podobně dopadl i jeho otec a mladí bratr. Josef Švejk neměl v pití konkurenci, a tak jeho zážitky s alkoholem baví celý svět, kam až jeho překlady docestovali.
Když jsem byl začátkem sedmdesátých let v Sovětském svazu, pořád ještě ve městech fungoval ověřený rituál. Když šel Rus po ulici se zdviženým palcem, čekal, že potká jiného se zdviženým palcem, a když tito dva potkali třetího postiženého, zaťukali na okno v přízemí domu, poprosili o skleničky, rozlili půllitrovou láhev vodky na tři díly, vypili, a s přáním hezkého dne se rozešli. Alkohol býval jedinou radostí prostého lidu.
Moji kamarádi, kteří montovalizařízení za Uralem, vyprávěli, že tam bylo dost chlapů bez končetin. Domnívali se proto, že to jsou váleční veteráni. Od žen se však dozvídali, že o ně přišli po omrznutí, když si je v krutých mrazech manželky včas nevyzvedli z nálevny. Pozor, takovou povinnost měly zodpovědné ruské ženy. Člověka napadá, zda v Rusku není alkoholismus lékem na frustraci ze systému, který nenabízí lepší alternativu. Boris Jelcin byl také málokdy střízlivý, pokud zrovna netančil na pódiu kozáčka.
Jednou při zimním cvičení na Šumavě se ruský voják zbláznil, ukradl tank a jezdil po cvičáku. Když ho pomocí dalších tanků zastavili, ostatní vykopali v zemi díru, přikryli pletivem a zatížili balvany. Toho zločince bez teplého oblečení do díry šoupli v dost velkém mraze. Nevím, zda přežil, my bydleli ve vytopených stanech. Takových příkladů by se asi našla spousta, co všechno musí ruský voják vydržet. Matěj Kuděj, když se vrátil z výletu u cara, si uměl vybudovat zemljanku, a také jí párkrát v zimě použil, když ho zrovna nikdo nechtěl vzít „na byt“.
Pane hokejový brankáři Hašku, až pojedete na návštěvu k našim bývalým bratřím, čekejte, že vás vezmou do mausolea V. I. Lenina, k hrobu neznámého vojína, v Kremlu do sjezdového paláce na balet „Labutí jezero“, kde cestou uvidíte největší dělo na světě (car puška), ze kterého se nikdy nevystřelilo, největší zvon na světě (car kolokol), který nikdy nezazvonil, protože při odlévání v zemi praskl. Když jsem tam tenkrát byl, tak jedna věž chrámu Vasila Blaženého byla vyspravena plechem ze sudu od dehtu. Perlou ovšem byla návštěva Leninova muzea. Když se nás průvodce zeptal, zda víme, kdo to byl Vladimír, kroucením hlavy jsme mu naznačili, že nevíme. Když se dozvěděl, že jsme z Česka, pokoušel se o něj infarkt. Pak jsme lezli do jednoho z deseti auťáků posledního typu „Roll roys“, který si koupil pro sebe a parťáky z byra UV. Jistě velmi nákladné, ale přepychové původní metro stojí za vidění. Dnes předělaný univerzální magazín (GUM) na Rudém náměstí je dobré navštívit s větším obnosem peněz, to je přirozené. Šťastnou cestu za přáteli! V Rusku je „Vsjo samoje bolšoje“, i přehled o tom, co právě děláte, a hlavně s kým mluvíte. Neztraťte „bumašku“, bez ní byste se nemusel hned dostat domů. Josef Ježek
