Článek
Doslovný překlad by asi byl „Nauka nebo slovo o číslech“. Možná by se dal použít i výraz „Prokletí matematiky“. Jak k tomu došlo a kdo za to může? Že by velký Aristoteles? Téměř třiadvacet století nás pronásleduje jeho duch a devatenáct století byl mudrci citován a nekriticky papouškován. Dnes ještě sklízíme plody jeho neotřesitelné pozice v antickém světě. Nevím jak kde jinde, ale v matematice způsobil velké škody. Aristoteles, žák Platonův, se snažil vylepšit nebo popřít dílo svého učitele, jak už to mezi lidmi bývá. Platonův pohled na číslo byl takový, že tato Idea je vlastně Bytost, mající svého Ducha. Pro Aristotela bylo číslo něčím mrtvým, přilepeným k mohutnosti věcí a jevů. Odepřel mu duši, jako všichni materialisté. Dopadlo to tak, že například číslo tři byl pro něj součet tří atomů, jednotek (3=1+1+1). Platon tušil, že trojka je nerozebíratelný celek s „bytností“, nikoliv hromada (smetí na lopatce) číselných atomů, jednotek. Že má svoje „vlastnosti“ a „osobitost“, že je také „genem“, ovlivňujícím vlastnosti „potomků“, mladších (větších) čísel. Člověk se také skládá z atomů, ale snad je víc než trocha hnoje.
Na počátku vědecké metody byla dobře míněná edukativní metoda starých Řeků, zobrazovat pomocí geometrických modelů aritmetickou číselnou kvantitu. Používali k tomu geometrické objekty typu bodu, úsečky či polygonu. S objevením „nesouměřitelnosti“ došlo k těžkému traumatu u filosofů, potažmo matematiků. Najednou přiřazení čísla „k délce“ selhalo. Místo toho, aby se filosofové z tohoto tragického omylu poučili, začali se pošklebovat Pythagorejcům. Měli spíše důsledně přehodnotit správnost podobenství „délky versus číslo“. Na jejich omluvu budiž řečeno, že aritmetika byla ještě v plenkách a názornost vítězila nad tajemstvím stvoření. Bodu je možné přiřadit číslo a nic se neděje, avšak v jednorozměrných a vícerozměrných světech dodnes bloudíme. Často jsme strašeni různými novátory a šarlatány, zejména těmi, kteří se odvažují hovořit o Božím hájemství a nekonečných pastvinách, jako by tam už někdy byli nebo dokonce Bohu radili, jak je má zorganizovat.
Po mnohaletých úvahách jsem dospěl k poznání, že ve více jak dvoutisícileté matematické praxi jen obtížně rozlišujeme mezi světem materiálním (fyzikálním) a duchovním (matematickým). My totiž paušálně zaměňujeme „obraz čísla“ za číslo samotné (ducha). Vždyť existuje pro přirozené číslo „jediný či jedinečný“ duch, kterého zobrazujeme neomezeným počtem způsobů, obrazů. A teď pozor! Vlastnosti čísel (duchů) vůbec nemusí korespondovat s vlastnostmi zápisů čísel. Číslice písemného záznamu slouží ke komunikaci mezi lidmi, nikoliv mezi čísly samotnými.
Úvaha starých Řeků o tom, že matematickou kvantitu vyjadřují pouze přirozená čísla, zcela akceptuji a prosazuji. Žádná jiná čísla nemohou existovat z jednoho prostého důvodu. Kvůli nejednotnosti jevu kvantity, podvojnosti a schizofrenie pojetí. Způsob, jakým se posléze zaznamenají, použijí nebo označí, je nepodstatný. Pregnantně řečeno: „Matematici věří, že v našem Světě existují čísla, filosofové jsou přesvědčeni, že existují jenom v hlavách matematiků“.
A tady vstoupila na scénu bytí „Numerologie“. Tajemství symbolů, jako jsou obrazy božstev, posvátných slov a výjevů, mají prostí lidé rádi a nešetří na odměnách pro šarlatány, kteří získali pověst osvícených duchovních vůdců, jež komunikují s nadpřirozenem. Jako astrologie se přiživovala na astronomii, tak žije numerologie z číselných záznamů zrození jedince. Jednak se od numerologa dozvědí, co chtěli slyšet, a pak očekávání a naděje do budoucna zaplní hluchá a prázdná místa v mysli. Záznam čísla může být obsahem vděčného společenského rozhovoru, jako být například zrozen ve znamení „štíra“.
