Článek
Pozoruji delší dobu „hravost“politiků u nás doma i ve velkém světě, a vidím paralely s pohádkovou tematikou. Třeba „Jen počkej“ („Nu, pagadí“). Ošklivý americký vlk se chce nakrmit křehoučkým zaječím masíčkem, ale zajíček má za ušima. Nekonečný pohádkový příběh děti milují, protože je báječně kreslený po vzoru Walta Disneye, a hlavně, inteligence malého a hodného zajíčka vítězí nad vlčí blbostí. Malé děti se smějí a při projekci tleskají. Tento žánr je naučný. Síla nemusí vždycky vyhrávat, někdy vyhraje spíše chytrost, jak už víme z biblického příběhu o Davidovi a Goliášovi. Fyzikálně to můžeme vyjádřit zápisem pro sílu F. Ta se definuje hmotností objektu (m) a zrychlením (a) na ní působícím.
F = m. a. Váha (G) je jenom jiným písmenem zapsaná síla. F = G.
Národní japonský sport Sumo jasně ukazuje, že zápasník třeba s poloviční hmotností povalí toho výrazně hmotnějšího. Takové slovíčko „zrychlení“ se dá interpretovat mnoha způsoby. Jedním je právě inteligence, chytrost, vynalézavost. V ruské tradici se objevují bajky, kde jeden přelstí toho druhého, a to se v téhle zemi velmi cení. I samotní Rusové za jednu z nejúžasnější lidských cností považují lstivost. Západní křesťané mají tři základní cnosti, které v symbolech najdete na hřbitovech a křížích v poli. Jsou to „Láska“ zobrazená srdíčkem, „Víra“ zobrazená křížem, a „Naděje“ zobrazená kotvou, ukotvením, příslušnosti.
Český president Václav protěžoval „Pravdu a lásku“, a všichni hlupáci okolo se popadali za břicho. Nevím proč, když měl na presidentské standartě sousloví že „Pravda vítězí“. Presidenti po něm to zřejmě nečetli. Jeden říkal, že jenom blbec nemění názory a hledá jakousi pravdu. Další usuzoval, že lhát se v politice musí, jinak jste pro protivníka k smíchu. Když řeknu, že Rus určitě nezaútočí, tak přece nepřiznám, že jsem jej neodhadl a že mu fandím. Ano přátelé, pravda skutečně vítězí, ale v dlouhodobém horizontu.
Teď máme v Česku čerstvě po volbách, kde jak jinak, naplno vítězila lež. Přece z opozice nemůžeme chválit vládu. To by nás nikdo nevolil, z obsahu slova bychom nebyli tou správnou opozicí, někým, který chce převzít vládnutí. S námi vám bude dobře, volte nás. Samozřejmě, máme připravené „odborníky“, kteří to budou dělat mnohem líp než ti předchozí. Hlavně nebudou lhát a krást. Kde je však brát, když jsou špatně placeni a nemají jistoty, co bude po dalších volbách.
Politická šachová hra je zajímavá, když jsou soupeři přibližně stejně erudovaní. V bajce „o Lišce a Čápovi“to i malé děti chápou. Pan Čáp pozve na návštěvu paní Lišku a pokrm ji připraví do hlubokého džbánu. Diví se, že liška otálí s jídlem. Ta poděkuje a na oplátku pozve k sobě na návštěvu Čápa. Jídlo má přichystané na mělkém talířku, ale čáp tvrdí, že je z domova najedený. To není příběh o „Červené karkulce“, která se hlupačka vlkem nechá sežrat a čeká na pana myslivce, až jí přidušenou vysvobodí. Lepší však je ta pohádka „O třech kůzlátkách“, protože je poučná. Když vlk třikrát předstírá že je jejich maminka a chce otevřít dvířka, to nejmenší kůzle řekne, že jejich maminka má přece klíč.
Zrovna teď se odehrává na světové divadelní scéně další díl pohádky „O Vlku a zajíci“. Vlk nám Evropanům připadá tak trochu jako prosťáček. Kdyby býval častěji pobýval v Česku se svou první manželkou a musel svým dětem před spaním číst evropské pohádky a ruské bajky, možná by pochopil, že vypadá jako debil. Myslím, že největší americkou ctností je asi „machrování“, předvádění se. V každém okamžiku musíš být Superman se všemi příslušnými grimasami, gesty, řečmi a dikcí. Zajíc působí klidně a vyrovnaně, vstřícně k dialogu. Zajíc chce také přežít ve své veliké zemi před tamějšími vlky. Vždyť jenom slaboch může téhle zemi vládnout. A potom, zatím mu velká část (naivního) publika tleská. Slíbil jim, že z nich zase udělá velký a mocný národ. A za ten slib přece stojí umírat.
Groteskní je adorace amerického vlka našimi ovečkami, o kterých panuje všeobecně názor, že sami příliš moudrosti nepřibrali. Máme letité zkušenosti s volbami a jejich vítězi. Mnozí se chtějí přihřát na slávě vítězů, což dokážu pochopit. Chybí jim však buď sebevědomí, nebo tuší příležitost a fascinují je psychopati. Sledují neohrabané politické tanečky a nazývají je obchodní taktikou. Přirození vůdcové, kteří nepotřebují kulisy a garderoby, se spíše těmto nohsledům vyhýbají, nemají rádi velká gesta a spíše mlčí.
Tři tisíce let spolu válčí Filištíni a Izraelité, a vlk by rád korunoval svoji politickou kariéru „Nobelovou cenou“. Jásiru Arafatovi k ní stačilo přelétávat z jedné země do druhé vlastním letadlem a svým harémem, všude se nechat hostit, tak proč on by ji nemohl dostat za dvacetibodový plán ukončení války dvou nesmiřitelných národů. To by byla panečku pecka!
Zajíc o nějaké ceny nestojí. Když porazí vlka i bývalého bratra, třeba mu postaví v rodné zemi velikánské sochy podobné těm Leninovým. Pravda, asi nebudou na každém vlakovém nádraží jako ty otce Vladimíra Iljiče, ale budou na něj jeho věrní dlouho vzpomínat. Rád bych, kdyby tyhle pohádky si lidé zařadili do učebnic, aby je nezapomínali. Dějiny prý píšou vítězové. Kéž by zvítězila láska, pravda a víra. Na tom přece není nic legračního. Josef Ježek
