Článek
Poznání je proces, v němž není definována „náhoda, zázrak ani objev“, jenom stav mysli, který dokáže připravit „atmosféru“ k uvědomění si souvislostí s těmi předchozími. Jde o stavbu bez přesného a detailního projektu, spíše otevřenou představou cíle. Mít kde bydlet, aby tam nepršelo a nemrzlo, moci se tam ohřát, odpočinout, uvařit a nasytit. Je štěstím, když narazíme na řemeslníky, kteří naši představu akceptují a poznají, o co nám jde a zdali nejsou naše ambice přemrštěné.
Pokud se narodí děťátko fyzicky a duševně zdravé, pak by jeho předci měli vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby vyrůstalo v pohodovém prostředí. „Pohodové“ neznamená v přebytku uspokojování fyzických potřeb, spíše prostoru podnětném, inspirujícím, vzorovém, ale především čišícím láskou nejbližších. Řemeslníky jsou myšleni ti, kteří mají hluboké a nefalšované poznání, empatii k učedníkovi. Říkávali jsme jim kantoři, kteří umí mladou duši zapálit a obohacovat.
Nezbytným předpokladem je zdůrazňování poctivosti přípravy, vytrvalosti, tréninku, hledání variability, přemýšlením o jiné formulaci úkolu, problému. V pokročilém věku lze pracovat s databází myšlenek, posbíraných v dětství. Lidí, kteří objevili nové souvislosti a zasadili do kontextu doby, v čase přibývá, protože čerpají z mnohem širších (mohutnějších) zdrojů, nových technologií skladování a výběru, vyšších rychlostí sdílení a vyhledávání.
V minulosti se často stávalo, že mnohé nové myšlenky nebo řešení problému se objevily současně na dvou od sebe vzdálených místech, když doba byla těhotná nalezením výsledku. Pak někdy prvenství připadlo tomu, který měl větší vážnost, autoritu nebo jméno u veřejnosti, přičemž nemuselo nutně jít o krádež nebo plagiátorství. Takový konflikt vznikl například mezi sirem Isaacem Newtonem a mladším matematikem Gottfriedem Leibnizem na konci 17. století. Šlo o odhalení diferenciálního a integrálního počtu. Tenkrát matematická veřejnostfandila a uvěřila Newtonovi, s odstupem let však musela přiznat, že přístup Leibnize byl matematicky zralejší, originálnější.
Tato oblast matematiky pracuje s absolutnem, myšleno s nekonečným počtem nekonečněmalých veličin. Otcem integrálního počtu je nazýván Archimedes,protože povrchy a objemy těles rozděloval na mikroskopické dílky které následně sečetl. Například plochu kruhu rozdělil na výseče v podobě dortových zákusků, které když vždy dvě proti sobě přetočil, dostal obdélník se zvlněnými protilehlými stranami délky poloviny obvodu kruhu (2πr) a druhou stranou délky poloměru r.
Plocha kruhu = r . 2π.r / 2 = π . r2
Uvedený vzorec je výsledkem Archimedova principu „integrace plochy“ pod kružnicí, přičemž délku kružnici můžeme zase považovat za derivaci funkce plochy. Příklad naznačuje, jak vzniká integrál pod čarou funkce, její derivace.
Jiný příklad z oblasti derivace a integrálu (infinitezimálního počtu) můžeme ukázat na derivaci funkce objemu koule – V = 4 . π . R3 / 3, kde proměnnou je poloměr R. Derivace dV/dR = V´= 3 . 4 . π . R3 / 3 . R = 4.π.R2 . Výsledná hodnota představuje povrch koule o poloměru R, tedy derivaci funkce objemu.
Dlouhé diskusese vedli o tom, zda Pythagoras byl se svým největším zákonem prvním, nebo druhým či třetím po Mezopotámii, Egyptu, Indii nebo Číně. Stejné diskuse se vedli i o typu planetárních systémů, pravidelných tělesech a jiných poznatcích, které se zdají být zásadními ve vědě. Prý jistého člena z Pythagorejské sekty (nějakého Jamblicha, říkala paní) utopili za to, že laické veřejnosti vyzradil existenci pravidelného dvanáctistěnu. V dnešních dobách u nás vás nezavřou do vězení za to, když řeknete nahlas, že jste něco (podle vás zásadního) objevili. Když nemáte konexe, potěší vás alespoň bludný balvan.
Albert Einstein se za své teorie nestyděl, a trpělivě snášel posměšky již „etablovaných vědců“ se svou „Speciální teorií relativity“, protože se zdála být neuvěřitelnou. S teoretickou částí mu pomáhali i někteří matematici, ale on musel být přesvědčen o své pravdě. Podobnou zkušenost jsem udělal s první přihláškou patentu. Úředník mi ji pořád z nějakých formálních důvodů vracel. Až když jsem vytrval a založili mi na „Patentovém úřadě kartičku“, pak už jsem mohl vynalézat bez potíží. Jste-li vedeni v kartotéce vynálezců, nedělají potíže a berou vás vážně.
Studentům středních a vysokých škol by učitelé měli stále zdůrazňovat, že existuje jen pár základních obecných pouček, které jim pomohou v těžkých dobách zkoušek. V oborech technických, jako je fyzika a její podobory, statika nebo dynamika, musí například platit, že síly nebo silové momenty musí být v relativní rovnováze, tedy celkové v součty nulové. ∑F = 0; ∑M= 0. Dále pak jednotková kontrola. Pokud si nejsem jistý, zda výsledný vzorec je správně, dosadím jednotky veličin ve vztahu užité. Sčítat pouze veličiny sčitatelné, v matematice pouze stejné mocnosti téže kvality. Rovnice n-tého řádu mají n kořenů, některé jsou kořeny vícenásobnými. Důležitých myšlenek je pochopitelně mnohem více, ale nezbytné je udržet odstup od zkoumaného jevu. Přeju mnoho úspěchů v bádání a radost ze sebemenšího uvědomění si skutečnosti. Josef Ježek
