SMUTNÁ ZEMĚ BEZ NADĚJE

SMUTNÁ ZEMĚ BEZ NADĚJE

Smutná země bez naděje, že tam jednou bude jinak. Poprvé jsem v ní byl čtvrt století po druhé světové válce, kterou tamní občané nazvali Velkou Vlasteneckou Válkou (VVV). Ta nezačala 22. června 1941, ale začátkem dvacátého století. Šlo o válku občanskou. Někteří dějepisci ji nazvali Velkou Říjnovou Socialistickou. Tehdy začalo masové vyvražďování vlastního obyvatelstva Rusi. Slovo „Vlast“ v rukách zločinců zní směšně. V originálu, v ruštině „Rodina“, však připomíná více mafiánské praktiky sicilské rodiny, kdy mrtvých bývalo také požehnaně.

Nejdříve Lenin, později intenzívněji Stalin, vyvražďoval ty, kteří chtěli mít vlastní názor. Revoluce prý musí mít oběti, jinak to není revoluce. Stalin určoval kvóty, kolik že kde má být popraveno lidí. Strach ze smrti je prý zaručená metoda, aby lidé poslouchali a nekladli odpor. Do Československa poslal odborníky, kteří po vzoru Sovětské KGB učily místní katy. Když se vězni v gulazích dozvěděli, že je tyran mrtev, padli na kolena a děkovali Bohu. Někteří z těch, kteří se ze zvědavosti a radosti zúčastnili pohřbu, byli ušlapáni. Popel zločince Stalina skončil v Kremelské zdi za mauzoleem s Leninovou voskovou figurínou.

Komunistická ideologie je stejně zrůdná jako fašistická, v praxi používá stejné metody a ospravedlnění, proč musí fyzicky likvidovat neposlušné. Aktuální přímý přenos ze Severní Koreje se nám dnes zdá jako smyšlený, ale pravda je taková, kdo nesdílí kolektivní radost nebo smutek a pláč, ten je odsouzen k likvidaci. I v Rusku, ve slabším odvaru i u nás, jsme šťastně jásali při hromadných radovánkách na prvního máje a datech vítězství pracujícího lidu. Kdo nejásal, mohl mít potíže v práci, talentované a chytré děti pak smůlu při výběru povolání.

I dnes se můžeme divit, že v Evropě, v zemích s inteligentní a vzdělanou populací, mohl dlouhodobě přežívat absurdní režim nesvobody. V tomto případě je matematika neúprosná a jednoduchá. V Československu žilo patnáct milionů obyvatel. Každý desátý, tedy jeden a půl milionu z celkového počtu, musel být ve správné straně, pokud chtěl dělat profesi která ho naplňovala či bavila. Přirozeně i peníze hrají svoji roli při chození do práce. Důležitější místo a profesní růst bývá lépe odměňován. Kolik z lidí si mohlo říci, „já od nich nic nechci, půjdu dělat do lesa“. Nemít razítko v občance znamenalo ošklivou šikanu, případně kriminál.

V Sovětském svazu při lidnatosti sto padesáti milionů muselo být v rudé straně patnáct milionů členů. Průřezově značné zastoupení v armádě, policii, soudech a státní struktuře. Ti věděli, že když budou šlapat, že se budou mít lépe než ty ženy, které staví železnice, nahazují malou lžičkou paneláky, okopávají brambory. U nás ženy nenosili na ramenou kolejnice a pražce, spíše se zašívali v teple v textilkách a keramičkách. Ti desetiprocentní měli rodiče, partnery, děti, takže minimálně padesát procent obyvatelstva šlo radostně do prvomájového průvodu a k volbám, protože slyšeli na to, že ti u moci spolu s našimi zahraničními kamarády nás ochrání před zlými imperialisty, hladem a nenávistí.

U nás „Stačilo!“ čtyřicet let zloby, nenávisti, lží a intrik, aby nikdo nikomu už nevěřil, ztrácel víru ve slušnou spolupráci, dobré sousedské vztahy, klidný život bez práskačů. Dvě generace, a velká devastace myslí, názorů. A teď si představte tu zemi, kde ta zrůdnost trvá šest generací. V takové zemi musí být smutno žít. Vím to, naposled jsem v ní byl v době „perestrojky“. Životní úroveň s časem klesala. Na ulici, i v Moskvě, jste si nic k jídlu nekoupili. Když jsem se ptal průvodkyně, co jedí a kde nakupují, tak mi prozradila, že zná lidi, kteří, ačkoliv v obchodech nic není, seženou úplně všechno. Celostátní korupce? Jinak že mají pod Moskvou (tj. od 100 km dále) tři řádky brambor, se kterými rodina nehladoví.

Teď mi budou všichni čtenáři nadávat, že dneska je všude všechno a přebytek. Neumím posoudit, kolik procent obyvatelstva Ruska si žije v kapitalismu šťastně a v nadbytku. Ještě že vodka příliš nezdražila a je jí dostatek a velký výběr druhů. Když jsem byl v Sovětském svazu poprvé, žízeň jsme zaháněli kvasem, který se na ulici čepoval z lejty. Po krátkém čase jsme si zvykli. Co však nás zaráželo, byl přístup obyvatelstva. Všichni stáli disciplinovaně ve frontě a předávali si půllitry, včetně stařečků a matek s dětmi. Když přišel osmnáctiletý vojáček, ihned šel k pípě. Když jsme ho okřikli, stojící reagovali tak, že „nikam nespěchají“. Dříve se i u nás v legraci říkalo, „voják je pán“. Tohle ovšem bylo něco úplně jiného. „Co kdyby šel okolo nepřítel, co by si občan počal bez vojáka“.

Tohle bylo už pětadvacet let po vlastenecké válce, ale vděk vojákům přetrvával, protože už probíhala zase „válka studená“. V Maďarsku a v Česku zachránila ruská bota socialismus, a v Polsku to vřelo. Ten chlapec u leity byl pořád ve střehu a ochoten obětovat život za vlast svojí, ale i vlasti všech přátel ze socialistického tábora. Nezodpovědný Generální tajemník dovolil rozpad nejen socialistického tábora, ale i Sovětského svazu. Tady došlo k všeobecnému traumatu bývalých občanů Sovětského svazu. On jim vzal pocit, že jsou příslušníky největší země, nejsilnějšího soustátí, těch vyvolených, kteří připravují šťastnou budoucnost lidstva. Že by muž mohl padnout za vlast je nejvroucnější přání jeho matky, manželky, milenky, sestry, dcery ….

Josef Ježek