Článek
TEORIE NĚČEHO
Několik badatelů, mezi nimi i můj oblíbenec John D. Barrow, už napsalo knihy s názvem „Teorie ničeho“ a „Teorie všeho“.Mám dojem, že stále chybí „Teorie něčeho.
Ve starém Řecku řešili filosofové problém „ničeho“, absolutní vyprázdněnosti a dospěli k závěru, že zabývat se „ničím“ nemá smysl, protože vlastně o něm nemáme co říci. Někdy mezi lidmi slyšíme: Ten „člověk dlouho mluvil o všem možném, ale obsahově vlastně o ničem, nic neřekl“. Postřeh se nachází v tom, že „nic a všechno“ jsou dva obrazy téhož. Řečtí matematici nepovažovali „nic“ za číselnou mnohost nebo mohutnost, se kterou má smysl pracovat.
Jak se rozvíjela algebra a matematické záznamy (zobrazování), ukázalo se, že symbol prázdnoty by se hodil. Třeba jenom k tomu, aby oddělil záznamové pozice neprázdné od těch prázdných. Arabové ve středověku použili pro ten účel prázdný kroužek, který uviděli mezi záznamem indických číslic. A tak se v Evropské záznamové matematice objevila „Nula“. Křesťanství ve své rétorice začalo užívat nepředstavitelné obraty o kvalitách svého Boha, jako jest všemocný, vševědoucí, všemohoucí, všude přítomný. Zcela vytěsnilo prázdnotu, tedy prostor, kde by Bůh nebyl, co by nemohl, co by nevěděl. Dalším atributem pak bylo zrušení jeho konečnosti. Třeba ve smyslu nedosažení nebo zrušení konce, příkladně, jeho neomezené lásky, dobroty.
Aby se podchytily všechny kvality a možnosti božství, odpoutání se od starých náboženských filosofií, včetně té Egyptské, bylo třeba k jedinému nejvyššímu (nepřítomnému), dočasnému přítomnému (v lidské podobě), přidat trvale spojujícího s oběma předchozími, otcem a synem, v podobě vědomí trvale účastného. Teologie křesťanství byla vybudována na trojjedinosti božství, tedy pomíjivém zhmotnění, uvědomělé nehmotné duchovnosti a všezahrnující jedinečnosti. Pomocí matematických symbolů tato teologie tedy stojí na jediném čísle, pro nějž jsme zvolili název jednotka. „Jde o něco konečné“ souměřitelné a omezené. Nekonečno ani Nula nejsou čísla, pouze slova, symboly.
Ani jedenkrát nemůžeme říci, že „tam někde v tomto Světě nic není“, protože nikde nemůže chybět časoprostor. Pokud by v něm nebylo elektromagnetické vlněním, tak tam mohou poletovat neutrina, ale zcela určitě „gravitony“. Už dneska víme, že ve vakuu je měřitelné a velké množství (neznámé) energie. „Teorie něčeho“ se dá stavět na částicích a časoprostoru, na jejich koexistenci.
Kandidátem v „Teorii všeho“ bývala „Teorie strun“ v jedenácti rozměrném prostoru. Mnoho světových fyziků se zabývá myšlenkou objevit „pro vše“ kolem nás společnou základnu poznání, kterou mohly být první okamžiky Stvoření Světa. Fyzikální realita je zakletá princezna spící ve tmě. Dnes se hodně vypráví, že se probouzí ze spánku skoro čtrnáct miliard pozemských roků, že otevírá oči. I my se už dlouho probouzíme a docházíme k přesvědčení, že fyzikálně je tento svět spoután čtyřmi elementárními silami. Dvěma s krátkým dosahem, dvěma s dlouhým dosahem, i když těžko specifikovat, co znamená krátký a co dlouhý dosah. V matematice je to dobrý, tam délka je jakýsi náš výmysl a bavíme se pouze o „poměrech těchto výmyslů“. Ve fyzice je to trochu složitější, protože tam se délka mění v čase. Dnes je taková, zítra jiná. Délku za čas nazýváme rychlostí, a délka se prý s velkou rychlostí zkracuje. Prý jen pozorovaná délka. Kým pozorovaná, námi? Ještě že je rychlost omezená na 300 000 km za sekundu.
Chceme-li „poznat něco“, potom se musíme smířit s tím, že to bude poznání povrchní. Přibývá totiž poznání vztahů mezi nehmotnými jevy, informacemi. Každou chvíli někdo spočítá všechny těžké jaderné částice v nám známém vesmíru. Obdivuhodný počtář! Když se počet něčeho zapíše mocninou desítky, pak je to hračka. Přidat šest nebo dvanáct pozic v exponentu nebolí, vždyť s miliardami pracovali už staří Indové při záznamu účastníků bitev.
Říkat, „To je všechno, nebo to je nic“, je třeba obezřetně. Jeden český politik říkával, to je „nekonečně, ale nekonečně nemožné“, ale jen proto, že to je ekonom. Můj známý, profesor Petr Vopěnka, matematik a první porevoluční ministr školství, se celoživotně zapletl s množinami. Citovala jej matematická veřejnost i ve Spojených státech tak, že objevil největší známé číslo z oboru množin. Když dojížděl „osmé gumy“ (blížil se k osmdesátce), s úděsem zjistil, že se mu do výpočtu vloudila chybička, které si zřejmě nikdo nepovšiml. Chápete jistě, že to je kruté zjištění. Nezačínejte si proto s množinami, zejména nekonečnými, ať nedopadnete jako Georg Cantor, který skončil v psychiatrické léčebně.
„Něco“, to je ten skutečný stav popisu reality, který je uvěřitelný. Občas říkáme, musíme s tím „něco udělat“, ale ještě nevíme přesně co. Zde se osvědčilo univerzální zájmeno „To“. Ono „se TO pokazilo, mělo by se TO opravit“. Kouzelné slovíčko „TO“ vyjadřuje prakticky popis každé části našeho vesmíru.
Josef Ježek
