Článek
VŠUDE JEN MEANDR
Je více grafických obrazců, u nichž netušíme, zdali mají nějaký hlubší obsah, příběh, nebo vznikly jen náhodně. Malíři a kreslíři, kteří chtěli věrně zaznamenat lokalitu kde žili a působili, si všímali, že zejména vodní toky se klikatí na své cestě k mořím. Voda v nich je hnána gravitačním zrychlením zemské hmotnosti, které směřuje do geometrického středu zeměkoule. Bez něj si nelze představit koloběh této životadárné tekutiny. Voda působením gravitační síly deformuje koryto tím, že unášené hlíny, písky a jemné štěrky obrušují dno i břehy toku. Voda je to médium, které ve všech třech skupenstvích jako řezbář přetváří přírodu. To ona přemísťuje obrovské množství materiálu. Někde ubírá, jinde ukládá, takže kudy prochází, tudy mění zemský povrch.
Velmi efektivně v přírodě pracuje voda v pevném stavu, v podobě sněhu a ledu. Sněhové laviny rozpohybují stovky tun zmrzlé vody a dají do pohybu obrovské kusy skal nebo balvany. Pomalejší, ještě mohutnější destrukci způsobují horské ledovce. Za vším, co se děje na povrchu planety mohou zemské kry, plovoucí na magmatu. Ty na sebe naráží a vzájemně se překrývají, čímž způsobují kromě zemětřesení i vulkanickou činnost. Ta stojí za vznikem nových pevnin, jako jsou poloostrovy nebo ostrovy uprostřed moří, tsunami vlny. Na souších pak vytváří sopečné homole, ze kterých chrlí tekutou hmotu, lávu.
Na hladinách vod v potocích a řekách vznikají vodní víry, podle rozmístění a polohy kamenů na dně. Smysl otáčení předmětů plovoucích na hladině je proměnlivý, ne vždy jednoznačně předvídatelný. Na vymílání břehů má vliv také smět toku. Stejně jako na železniční koleje v poledníkovém směru, tak i vodní toky v tomtéž směru, působí Coriolisova síla, způsobená otáčením Země. Na podvodní život má blahodárný vliv čeření a víření vody, protože i živočichové bez plic potřebují nepatrné množství kyslíku, který se do vody dostává právě na jezech a čeřidlech. Asi nedořešená zůstává otázka smyslu vinutí vápenatých schránek plžů a hlemýžďů. V lidské populaci bývalo osmdesát procent praváků, zbytek leváků, ale v současné době se zdá, že se k sobě pomalu procentuálně přibližují.
Když kamarád odlétal na roční pobyt na Nový Zéland, udělal jsem mu lukrativní cenovou nabídku odkupu jediné schránky, pokud přiveze alespoň jednu levotočivou. Nestalo se, procentuální poměr výskytu mezi pravo a levotočivou schránkou je prý stále 1 000 000:1. Jednu levotočivou jsem před padesáti lety zahlédl v Národním muzeu na Václaváku přivezenou z jižní polokoule. Napadalo mne, jestli v tom točném vinutí nehraje roli rotace země. Kdyby ano, tak by takových skořápek muselo být velké procento. Ono se snadno řekne genetická porucha, mutace, u kopytníků nebo šelem „albín“, ale „normál“ musel někde začít a z nějakého důvodu převážit a zvítězit. Vezměte si třeba výskyt fyzikálních „antičástic“, které „žijí“ zlomky sekundy, protože se ihned po vzájemném přiblížení poperou se svou zrcadlovou částicí, například elektron s pozitronem, anihilují, zaniknou.
Spirální nebo kuželově šroubovicové stopy záznamu se objevují v emulzích při sledování rozpadu a zániku jaderných částic v urychlovačích. Netuším, zda jsou nějak orientovány, zda jsou všechny Pravotočivé nebo Levotočivé. Asi je to při nepatrných rozměrech atomů obtížně pozorovatelné, ale možná to dnešní jaderní fyzici dokáží rozpoznat. Šroubovice je prostorová geometrická čára, spirála pouze rovinná čára. Neplést! Kuželová šroubovice je orientována, stejně jako například schránky šneků. Tedy může být jak Pravá (P) tak i Levá (L). Spirála jako rovinná čára není „orientována“, není tedy ani P a ani L.
Jak poznáme P nebo L točivost. Podíváme-li se na šroubovici tak, že blíže k sobě máme její počátek, tedy malý rozměr, a její vzdalující se rozměr roste ve smyslu otáčení hodinových ručiček evropských hodin, pak matematici říkají v pravotočivém a záporném smyslu. Pokud její rozměr roste ve smyslu opačném (ve smyslu otáčení ruček židovských hodin), pak říkáme ve smyslu levotočivém a kladném. Vypadá to velmi zmateně a složitě, ale pokud si najdete na zahradě opuštěnou šnečí schránku (ulitu), pak by měla být pravotočivá. Pokud nikoliv, pak jí od vás rád koupím, na ceně se určitě dohodneme!
Křivky spirální vstoupili do hlav mnoha výtvarníků jako něco tajemného, zvláštního. Připomínaly jim pnoucí se stvoly rostlin, vegetabilní ozdoby vchodů, okenních oblouků. Zejména islámská kultura, jíž je zakázáno zobrazovat lidi i zvířata, se s tímto tvarem identifikovala. Spirála, když narostla určité velikosti, oddělil se od ní nový stonek, který zase „zvětšoval svoji křivost“, tedy zmenšoval v čase (v posunutí) svůj průměr. Jestliže se rovinná čára přestala větvit, ale klesala její křivost, zvětšoval se její (obalový průměr), pak v mezní hodnotě se zastavil (v úvrati), a křivost čáry zase rostla a její „průměr“ se zmenšoval do opačné úvrati. Takto zaznamenaný časový proces připomněl člověku funkci plic nebo srdečního svalu. Najednou uviděl v pohybu zvětšování lidského orgánu a následně jeho zmenšování, my technici bychom řekli, záznam práce komorových pump.
Kreslení křivek některé ze spirál vyžaduje náročnější práci, než přeměnit oblouky v ortogonální(pravoúhlé) úsečkové útvary, které v čase (posunu) na sebe navazují. Na myšlenku zjednodušení kresby už přišly civilizace v Egyptě, Babylonii, Mezopotámii, Řecku, Římě, Arábii, ve středověké Evropě. Připomnělo nám to tvar kroutícího se vodního toku, a tuto kresbu jsme nazvali „Meandrem“. Meandr se stal velmi oblíbeným hraničním výtvarným objektem obrazů, obkladů koupelen, a všech staveb, které měli budit dojem velkoleposti, vznešenosti, božství. Lemuje vítězný oblouk v Paříži, první balkon v našem Národním divadle, obrazy na stavbách po celém světě. Najdete jej i na obalech jogurtů z Řecka.
Při vědomí toho, že existuje pouze jediná spirála, nemusíme říkat, že část je P točivá a druhá L točivá, ale změnu točivosti odstraníme tak, že v úvratích se podíváme na opačnou stranu obrazu, a pak pohledem uvidíme pohyb po objektu jedním směrem, beze směru otáčení.
Josef Ježek
