Článek
Odevzdal by dobrovolně vládu Němcům a mnoho desítek milionů životů by bylo ušetřeno. A kdybychom takhle uvažovali stále dál do minulosti, byla by dnes planeta osídlena jedinou vládnoucí dynastií s miliardami bezejmenných otroků s úrovní práv hospodářských zvířat. Proto se dobrovolné otroctví za skutečný mír považovat nedá.
Západ se možného napadení Ukrajiny enormně bál. Bál se i provokatérů v podobě neoznačených „zelených mužíků“. Proruský svět se tenkrát obavám z války vysmíval a označoval je za rusofobní. Tehdy proruští lidé žádnými pacifisty nebyli. Stali se jimi až po rozbombardování Ukrajiny a násilném obsazení Donbasu. Až v okamžiku, kdy začalo být jasné, že Rusko svůj plán na obsazení celé Ukrajiny realizovat nedokáže. Požadují mír pouze tehdy, když to pro ně začne být výhodné a takový svůj mír označují za jediný spravedlivý.
A kdo vlastně jsou tito teatrální pacifisté? Považme, jak velká část národa v minulosti spolupracovala s totalitním režimem. A kolik si jich přiznalo, že to byla chyba a od svého minulého chování se distancovali? Téměř nikdo. Někteří se na fungování totality přímo aktivně podíleli. Ti zpravidla považují západní demokracii za jednoznačně špatnou a totalitní režim za správný. Někteří jen více či méně přitakávali. Jestli z přesvědčení nebo s pocitem skrytého vzdoru je úplně jedno, protože každodenní rutina si vnitřní souhlas časem stejně vynutí. To ruská propaganda vždycky dobře chápala. Většina těchto lidí si své minulé přitakávání nechce přiznat a snaží se ho vytěsnit. Nová doba je uvrhla do nedůstojné situace, kdy musí čelit rozpakům a vynucené přetvářce. Proto cítí vůči demokracii křivdu a více či méně se jim stýská po ruském modelu státnosti. Ten u nás fungoval tak, že naši vůdci vždy nekriticky respektovali vůli Stalina a jeho nástupců a nikdy by si jim nedovolili v čemkoli odporovat. Toho Rusko pochopitelně maximálně využilo a řídilo nás, jako svoji kolonii. Zároveň si promyšlenou propagandou postupně vynucovalo povinnou přízeň místních obyvatel, která se plošně propisovala do názorového vnímání. Stejný model je dnes v Bělorusku a nedávno byl i na Ukrajině. Je zcela logické, že proruský lid není spokojen s odstraněním ruského modelu z Ukrajiny. Chtějí ho tam zpátky. Proto se tito lidé obavám z Putina vysmívali a mír vyžadují až nyní. Vyžadují pouze takový mír, který znemožní obranu území dobývaného Ruskem. V jejich zájmu je, aby ruský model dorazil až k nám. To je jejich jediný zájem a jejich skutečný cíl.
Proruské myšlení s generační obměnou bohužel neklesá. Burcují ho v lidech proruští politici ve spolupráci s politiky ideově prázdnými, kteří se chopili této možnosti k získání většího vlivu a tím se i oni stali politiky proruskými. Zároveň je to dáno tím, že děti zpravidla kompletně přebírají svůj názorový postoj od svých rodičů. Názorový postoj nevznikne tak, že si člověk objektivně rozebere aktuální situaci a ustanoví si své preference. Stejně přirozeně, jako se děti učí mateřský jazyk, vstřebávají i názorové prostředí, ve kterém vyrůstají. Teatrálně pacifičtí politici svou proruskou orientaci často popírají a někdy i velmi razantně. Situace je ale zřejmá. Nesoudíme se. Jde pouze o rozhodování lidí, komu budou věřit. A kdo z nás má nyní pravdu, ukáže čas. Problém je ale v tom, že by to pro nás, demokraticky smýšlející, mohlo být už pozdě.
