Článek
Téměř všichni známe nějaké homosexuály. Většina lidí k nim pocit záště necítí. Mnozí se ale bojí představy, že by homosexuálové mohli adoptovat děti a uzavírat manželství. A mnozí dokonce nechtějí, aby se homosexuálové o své orientaci veřejně vyjadřovali. Představme si, že by rozdíl mezi heterosexuály a homosexuály byl vnímán obdobně, jako například mezi štíhlými a robustními, nebo třeba mezi malými a velkými. Mnoho lidí to tak nevnímá. Jsou přesvědčeni, že v případě rozdílné sexuální orientace se jedná o mnohem zásadnější odlišnost. Přirozené a plnohodnotné splynutí homosexuálů s většinovou společností vzbuzuje u mnohých rozpaky a nelibost. Bojí se. Chtějí mít jistotu, že se homosexuálové naší přirozenou součástí nestanou. Pokud člověk nemá dostatečně vysoké sebevědomí, potřebuje si vytvářet opěrné body, zajišťující mu větší pocit jistoty. Potřebuje mít jistotu, že homosexuálové budou vždycky těmi nejhoršími. Tak to bylo po tisíciletí. Proč už to tak být nemůže? Kdo a proč to chce změnit? Nižší společenská prestiž odlišných lidí poskytuje příslušníkům většiny jistotu převahy. Oni se bojí, že o svoji převahu neprávem přicházejí. Bojí se o ztrátu vlastní nadřazenosti. To je ten strach, to je ta homofobie. Homofob si zpravidla neumí představit, že by se homosexuál stal jeho nadřízeným nebo by například učil jeho děti.
Homofobové často tvrdí, že jim homosexuálové nevadí, že jen ctí přírodní zákony, nad které se nelze povyšovat. Příroda ale vytvořila homosexuály jako svoji přirozenou součást. Kdo se tedy nad ni povyšuje? A kdo ji vlastně popírá? Aby homofob mohl považovat svůj strach za oprávněný, musí popřít skutečnost, že se všichni lidé se svou sexuální orientací již narodili. Musí tento fakt ignorovat. Případně musí takový argument překřičet, překroutit nebo pohotově tematicky odklonit. Pokud by to neudělal, usvědčil by sám sebe z homofobie. Musel by si přiznat, že podléhá bludu, kterého se následně bojí. A to jistě není jednoduché. Homofob neví, že je homofob, jinak by jím nebyl. Změnit názor je o to těžší, čím nižší má člověk sebevědomí. Aby homofob přestal být homofobem, musel by se vzdát svých opěrných bodů. Homofobní psychologové považují za nutné chránit většinovou společnost před traumaty, která by způsobila tolerance homosexuálů. Z jaké jediné příčiny ale taková traumata mohou vzniknout? Samozřejmě! Z nezvládání strachu z homosexuálů. Když budeme homofobní, bude nám tolerance homosexuality způsobovat traumata. Těm se pak budeme bránit odmítáním rovnoprávnosti homosexuálů a homofobie bude dále posilovat. Je to vlastně jakási absolutní psychologická byrokracie.
Strach z odlišností vede k nižší ochotě tolerovat nejen menšiny, ale i odlišné názory. Názorové klima svobodného, liberálního světa xenofobům nevyhovuje. Proto lze u lidí s homofobními projevy vždy zároveň zaznamenat i vyšší sympatie k autoritářství, či dokonce k diktatuře. U diktátorů a jejich příznivců je extrémní míra homofobie pravidlem. A v zemích s vysokou úrovní života je tomu pochopitelně naopak. Je jasné, že nemůžeme všem bezmezně a nekriticky věřit. Míra mezilidské tolerance má tudíž své limity. Co většinovou společnost ohrožuje a co ne, je potřeba ale vyhodnocovat bez emocí, abychom mohli posílit mezilidskou toleranci na nejvyšší možnou úroveň. Vyšší míra tolerance umožňuje dokonalejší a hlubší celospolečenskou komunikaci. Společnost se tím stává výkonější, vyspělejší a kvalita života se ve všech oblastech zvyšuje. Míra homofobie je tudíž v nepřímé úměře vůči vyspělosti země. Čím je společnost tolerantnější, tím snáze si zajistí a udrží vyšší úroveň života.
