Článek
Strach na obou stranách!
Co je strachem prozápadních demokratů? Ústup z demokratických hodnot a snižování míry osobní svobody s příchodem ruského vlivu. Nejde ani tak o obavu z jakési budoucí tyranie. I mírná úroveň autoritářského prostředí je pro liberály děsivá. Negativní vlivy se začnou projevovat už při částečném oslabení demokratické svobody. Začne se zlepšovat společenské postavení lidí se silným ideologickým přesvědčením, kopírujícím názory vůdců. Ukřivdění a nepřejícní jedinci mají větší možnost kariérního růstu a společenské prostředí hrubne. Ideologické hodnoty postupně vytlačují skutečnou výkonnost. Proto také jsou despotické země zpravidla méně ekonomicky výkonné. Velkou nadějí despotů je tudíž Čína, která tomuto pravidlu na první pohled dramaticky vzdoruje. Je to ale především na úrovni ukazatelů národního hospodářství. Drtivá většina Číňanů vede stále život, který by byl v našich poměrech nesnesitelně těžký a ponižující. A co se týká těžkosti života v despocii, nejde zdaleka jen o ekonomiku, ale i o povinnou přetvářku. Ta se může zdát na první pohled snadno snesitelná a celkem neškodná. Mění ale lidem charaktery - snižuje jim sebevědomí. Zdravé sebevědomí pak lidé i celé národy nahrazují pýchou neboli vychloubačným sebenadhodnocováním. V despotičtějším prostředí zákonitě dochází k tomu, že lidé, kteří nesdílejí názor kolektivu, jsou zesměšňováni, případně i šikanováni. Pro ty vnímavější je takový svět škaredý. Ti otrlejší to mnohdy bez problémů zvládají a nedělá jim problém se takové situaci přizpůsobit a tím se mohou cítit despotičtějším světem zvýhodněni.
A tím se dostáváme k opačnému názorovému proudu. Jeho příznivci by nejspíš s výrazem „despotové“ nesouhlasili, ale je snad nějaký jiný, lépe vystihující výraz? Možná by sami sebe označili za vlastence, ale to je tak překroucené, že to nelze použít. A vůbec! Je to můj text. Dokud mi někdo neporadí lepší variantu, nechám to tak. Mnozí z despotů by jistě namítli, že právě oni jsou u nás za své názory šikanováni. Tím ale zcela ignorují srovnání se situací v jimi preferovaných, despotičtějších zemích. Z tohoto srovnání je naprosto jasné, že jsou jejich nářky a stížnosti jednoznačně neoprávněné. A čeho se bojí despotové? Ztráty naděje, že si společensky polepší, až se to tu „obrátí“. Doufají, že až bude svět méně demokratický, oni společensky posílí. Jelikož jsem z opačného názorového tábora, nemohu to posoudit z vlastní zkušenosti, nýbrž jen z důkladného pozorování. A jak je to u mladé generace? Pokud žije dítě od narození v ryze despotickém či v ryze svobodomyslném prostředí, názorovou platformu jednoznačně přijme, aniž by si to uvědomovalo. Stejně jako se učí jazyk a vše ostatní. Na vážkách to je v prostředích smíšených. Názorový směr mladé generace je tedy významně formován většinovým společenským názorem. Celosvětové vývojové trendy posouvají názorové ukotvení mladých jen velmi pozvolna a omezeně. Skutečnost, že odmítavě kritičtí jsou k názorům mladé generace převážně despotové, svědčí o tom, že nás demokratů je stále ještě většina.
A jak se názorová příslušnost projeví ve vztahu k ruské válce? Že by Ukrajina vytlačila Rusko ze svého území, je pro despoty nepřijatelné. Mají z toho takový strach, že tuto možnost nejsou schopni vůbec připustit. Bojí se ztráty naděje na změnu režimu. Ztráty naděje na zlepšení svého společenského postavení. Každá vojenská pomoc na obranu Ukrajiny je pro despotiky bolestná a nesnesitelná. Liberálové se naopak bojí škaredého despotického světa, který přichází s ruským vlivem. Proto jsme tak zásadně názorově rozděleni a štěstí jedněch je podmíněno neštěstím druhých. A to se samozřejmě promítá i do politiky. Jen politici se silným názorovým ukotvením jsou trvalými zastánci jedné z názorových stran. Politici s absolutní prioritou vlastního prospěchu žádné názorové ukotvení nemají a je pro ně výhodné ho měnit podle PR modelů. Samozřejmě to není jen černobílé. Různí politici mají různě velkou prioritu jak vlastního prospěchu, tak i názorového ukotvení. A na nás je se v tom co nejlépe zorientovat. Je to natolik složité, že není pro nikoho z nás žádnou ostudou se v politicích mýlit a své preference měnit. Volbou politika, který nereprezentuje své názory z vlastního hlubokého přesvědčení, je jeho politický směr oslabován. PR politici sice vytváří pružnou distanční vrstvu mezi oběma názorovými tábory, tím ale politiku rozkolísávají a vychylují z rovnováhy.
A jak významně zmírnit popsaný názorový rozpor? Pokud na to někdo někdy přijde, nejspíš dostane Nobelovku. Jediné, co by mohlo alespoň trošku pomoct, je otevřená upřímnost. Hrdě se ke svému názoru hlásit a nelavírovat dle okamžité situace.
