Článek
První příčinou je strach. Ve svobodných zemích lze zcela beztrestně vyjadřovat téměř jakýkoli názor. Bezcharakterním politikům se tudíž nabízí alternativa najít vhodné téma, kterým lze významnou část společnosti vyděsit. Takto vyděšení lidé pak považují strašícího politika za spasitele, který jako jediný všechno správně pojmenoval. Vzpomeňme na Klausův strach z euroměny. Dnes se to zdá úsměvné, ale ve své době byla většina české populace přesvědčena, že šance na přežití Eura po řecké krizi bude naprosto mizivá a kdo přijme euro, strašlivě na tom prodělá. Šířily se „zaručené“ zprávy o tom, že Němci mají své marky v pohotovosti a jsou schopni je kdykoli znovu zavést.
A co teprve Zemanovi uprchlíci? Před druhou přímou prezidentskou volbou vyjadřovali Zemanovi podporovatelé zcela otevřeně obavy z toho, že Evropa bude do pár až několika let zcela pod nadvládou islámu a původní obyvatelé budou krutě zotročeni. Dnes můžete mít pocit, že to přeháním, ale z rozhovorů s některými významnými osobnostmi z té doby je patrné, že ne.
Těsně po vítězství Petra Pavla byli někteří mí sousedé upřímně vyděšeni strachem, že Češi budou muset rukovat a stanou se potravou ruských děl. Teorie, že nepřežijeme zimu bez ruského plynu, splaskla poměrně rychle, ale náběh měla také slušný. Aby politik získal přízeň vystrašených lidí, musí se zároveň vymezit proti demokratickým elitám, aby jim odebral hlasy. A je zcela pochopitelné, že každou takovou snahu nadšeně podpoří despotické země a s vytvářením nenávisti vůči demokratickému světu velmi ochotně pomohou. Strašící politik demokracii zpravidla uznává a schovává se za ni, ale vůbec mu nezáleží na tom, zda ji jakkoli oslabí a zdeformuje. Své sobecké cíle jednoznačně upřednostňuje před všemi ostatními hodnotami.
Druhou příčinou je křivda. V západním světě to bude nejspíše křivda globalizační, vytvořená hektickými přesuny celých odvětví do Číny, a dalšími podobnými jevy. V postsovětském prostoru je to především křivda ze zdánlivě vynuceného pocitu viny z loajality vůči bývalé totalitní moci. Kdo totalitu zažil, dá mi za pravdu, že jsme museli přitakávat všichni. Skutečných odpůrců byl jen zlomek procenta, zanedbatelné množství. Lidé žijící celý život ve svobodném světě nemohou vůbec tušit, jaké to bylo. A proto mohou mít někteří z nich tendence moralizovat.
Mnoho z nás starších bude takovéto moralizování hledat i tam, kde není. Vztahovačnost je vždy důsledkem nízkého sebevědomí a nízké sebevědomí bylo totalitním režimem masově utvářeno. Každý předstíraný souhlas sráží sebevědomí a posiluje stádovitost. A vynucené předstírání souhlasu s Leninovou třídní nenávistí vykonalo své dílo zkázy velmi důsledně. Každá křivda zákonitě vytváří pocity nepřejícnosti a touhu po pomstě. To jsou velmi silné emoce, které se prosazují, aniž by řešily následky. Posttotalitní křivda se logicky obrací proti svobodnému světu. Pocit křivdy je tím silněší, čím více člověk s totalitou v minulosti sympatizoval.
A co je tou pomstou? Rozvrat stávajícího demokratického systému. I proto se antisystémoví lidé upínají k bezcharakterním politikům, kteří jsou schopni rozvrátit současný svět nejúčiněji. Proto se snaha upozorňovat na nepoctivost těchto politiků nejen míjí účinkem, ale dokonce jejich preference ještě více posiluje. A nedělejme si iluze, že tato posttotalitní křivda odezní s generační obměnou. Někdy snad přece, ale extrémně pomalu. Antisystémoví lidé jsou už ze své podstaty zástanci tvrdé výchovy dětí. Méně vysvětlování a více příkazů vede děti k nekritickému přijímání autorit. Tvrdá výchova potlačuje sebevědomí a zvyšuje šance na zachování nesympatií ke svobodnému světu i u následujících generací. S pohledu antidemokratů je to tak správně - čím tvrdší výchova, tím lépe.
Strachem a křivdou jsou lidé ovlivněni různou měrou. Ti nejradikálnější se k nenávisti vůči demokracii hrdě hlásí. Mnozí ale více či méně předstírají, že jsou alespoň částečně prodemokratičtí. Příkladem takového uvažování je například tvrzení, že nefandím Rusku, ale zároveň odmítám vojenskou pomoc Ukrajině. Autoři takového tvrzení nechtějí sice vypadat jako antisystémoví, přitom ale chtějí, aby Rusko vyhrálo. Nedokážu posoudit, jestli svůj skutečný postoj plně nepřiznávají z důvodu studu, vypočítavosti nebo zda prostě jen tak lavírují mezi oběma názorovými proudy.
Mám takové podezření, že těchto lidí je v našich poměrech obrovské množství a v konečném důsledku mohou demokracii zcela zahubit. I menší míra křivdy a strachu u obrovské masy lidí může mít nedozírně devastující následky. Tito lidé jsou totiž mnohem snadněji zasažitelní despotickou propagandou. A despocii stačí převaha i na malý okamžik, aby zvítězila nadobro. Po uchopení moci se už nikdy nenechá demokraticky svrhnout.
Zásadním vlivem na posilování tohoto negativního scénáře je nedůvěryhodnost státního aparátu. Tu vytváří neprůhledné státní hospodaření, doprovázené náznaky nepoctivosti. Politici, u kterých máme pocit, že i přes ušlechtilé a vznešené projevy musí nenápadně ustupovat požadavkům stranických zbohatlíků v pozadí, jsou zásadním ohrožením svobodného světa. Do jaké míry je ohrožen světový demokratický řád vlivem nekontrolovaného upřednostňování okamžitého zisku před bezpečnostními riziky, lze z pohledu běžného Středoevropana odhadnout jen stěží.
Ohrožení demokracie u nás a v okolních zemích však můžeme pozorovat velmi detailně. Zamezit přebujelé hamižnosti, zasahující do státních struktur, mohou výhradně jen voliči. Jsme ohroženi tím, že jsme k politikům málo přísní. Nebezpeční politici vnucují voličům hru na důkazy. Když nemáte důkazy, nesmíte mě podezřívat! Takový důkaz ale nikdy nikdo z nás mít nebude a politici to samozřejmě vědí. Důkazy jsou pro soud. My neposíláme politika do vězení, my se pouze rozhodujeme, jestli mu uvěříme. Pokud se nějaký prodejce nebo obchodní partner vymlouvá, aby mi nemusel poskytnout nějakou zásadní informaci, pak mu naprosto oprávněně nebudu věřit a odmítnu ho. Stejně razantně je potřeba odmítnout politika, který argumentuje nedostatkem důkazů své viny.
Je nutné odmítnout i takové politiky, kteří toto chování u ostatních přehlížejí. Je nutné je odmítnout zcela rezolutně. Nejen u voleb, ale i veřejně při jakékoli příležitosti. Že bychom pak neměli koho volit? Pak musíme hledat i mezi těmi neznámými a vytvářet tak poptávku po těch, kteří se chovají lépe. Když jim dovolíme i jen trošičku šmelit, budou ve vedení výhradně jen samí šmelináři. A čím více je mezi námi antisystémových lidí, toužících po rozvratu demokracie, tím přísnější musíme na politiky být. Tak si svobodný demokratický svět nejen udržíme, ale zároveň i značně vylepšíme. Pokud nebudeme důslední, tak nás dříve nebo později ukřivdění a vystrašení lidé politicky přehlasují. Naše potomky bychom tak nechali na pospas škaredému despotickému světu. Pak by se většina z nás zajisté vymlouvala na ostatní, na zlé politiky a na cokoli jiného. Je to ale jen na nás, běžných lidech, do jaké míry podlehneme politickým křivdám nebo se necháme vystrašit, případně obalamutit primitivními výmluvami hamižných politiků.
