Článek
Mindrák. Tedy komplex méněcennosti. Ten vzniká tak, že se člověku nedostává uznání, jaké by si podle svého mínění zasloužil. Cítí se tím ukřivděn a ponížen. Čím častěji a hlouběji musí člověk takovým pocitům čelit, tím hlubší mindrák u něho vzniká. Čím větší ponížení si člověk musí nechat líbit, aniž by se mohl nebo uměl účinně bránit, tím větší bude mít potřebu si ho dodatečně kompenzovat. A čím silnější je takováto vnitřní potřeba, tím více je člověk podrážděný a tím hůře se dokáže bránit dalším křivdám. Dostává se tak do nezvladatelné spirály vlastního hněvu. Pokud narazí na názorového oponenta, cítí se být napaden. Ucítí silný pocit křivdy z nepřátelství okolního světa, který nespravedlivě opovrhuje jedinými pravdivými hodnotami. Ve skutečnosti ho ale ovládá neodolatelné nutkání ke kompenzaci jeho vlastních nevyřešených křivd. Musí za každou cenu někoho ponížit, je to silnější než on. Útěchu pak hledá i mezi dalšími ukřivděnými, se kterými se semkne okolo chápavého spasitele. Chápavý spasitel dodá jeho křivdám tvar, přesně je pojmenuje a úderně je vykřičí do škaredého světa.
Pod vlivem takhle silných emocí nemůže být ani pomyšlení na trpělivou diskuzi, hluboké přemýšlení a důslednou argumentaci. V takové situaci lze své oponenty jen a pouze překřičet. A kdo si dovolí křiklounovi argumentačně vzdorovat, je pro něho posledním spravedlivým. Majitelem jediné správné pravdy, který si dovolil zpochybnit nezpochybnitelné. Názor vytvořený silnou emocí vzteku a bezmoci je pro jeho autora natolik pravdivý, jako by ho obrazně řečeno vyřkl sám pánbůh. Každý, kdo jen naznačí nesouhlas, je pro křiklouna bezcharakterním lhářem. Skutečné „Poslední spravedlivé“ poznáme tedy tak, že své oponenty označují za „Poslední spravedlivé“. Tímto paradoxem sami sebe usvědčují.
Pokud je mindrák opravdu značný, nestačí jeho držiteli pouze překřikovat své oponenty primitivními hesly. Má nezvladatelnou potřebu útočit na vše, co je mu protivné. Stává se z něho Hater. Běžný člověk si ve veřejném prostoru vyhledává pouze to, co se mu líbí. Co se mu nelíbí nebo co mu dokonce připadá směšné, tomu se nevěnuje. Proč taky, když není sžírán mindráky. To s radostí přenechá jiným lidem, kterým se takový obsah případně i líbí. Hater má ale touhu vyhledávat právě to, co je mu protivné. Zřejmě to může dospět až do fáze, kdy Hatera už ani nebaví sledovat nic hezkého. Mnohem více ho přitahuje to protivné. Jeho vnitřní potřeba uvolnit nahromaděnou negativní energii z nevyřešených křivd je natolik silná, že všechny ostatní potřeby vytěsní. Pravděpodobně má velikou obavu z toho, že si jeho oběť dostatečně neuvědomí svoji trapnost. Musí mu ji sdělit a jak jinak než pěkně od plic. A své sdělení pak pochopitelně považuje za užitečnou konstruktivní kritiku. A zkuste Haterovi vysvětlit, co to je konstruktivní kritika. Že to je dobře míněná rada s upřímnou snahou pomoci kritizovanému. Hater bude za takovou považovat tu svou i přesto, že dobře míněná rada je od nenávistného komentáře ihned a jednoznačně rozpoznatelná. A jistě existují i komentáře na pomezí nenávistného projevu a konstruktivní kritiky, ale i ty jsou snadno rozlišitelné. Jedná se o situaci, kdy kritizující člověk nechce primárně urazit či zesměšnit svou oběť, ale chce se jen předvést. Chce všem ukázat, že je natolik chytrý, že na ostatních lidech dokáže detailně rozpoznávat jejich chyby. Má také neuspokojenou touhu po společenském uznání, ale nemá ji v tak vysoké míře, jako čistokrevný Hater. Říkejme mu třeba… Hledač chyb.
Často vídáme situace, kdy jsou lidé šokováni tím, jak silně je nenávistné komentáře zasáhly. Člověk by řekl, že musí být jednoduché nenávistné komentáře ignorovat. Jenže bývají ve svém oboru velmi dobří. Zvláště ti, kteří to dlouhé roky usilovně trénují. Mají účinné metody, jak napadeného ranit a jak co nejdrtivěji trefit jeho citlivé místo. Napadeného taková věc zasáhne především proto, že nenávistný komentář působí sebejistě. Napadený může mít pak pocit, že když se nebude bránit a nenávistné pokřiky důsledně vyvracet, mohl by jim třeba i někdo uvěřit. Hater je totiž o hluboké pravdě svých myšlenek skutečně skálopevně přesvědčen. A toto přesvědčení z jeho komentářů vyzařuje, Hater ho nehraje. Napadenému člověku přestanou nenávistné komentáře vadit až ve chvíli, kdy si skutečně a důsledně uvědomí, z jak škaredých emocí síla křiklounů vzniká. Pak člověk jejich úlevu od škaredého života tak nějak pochopí, a nakonec jim ji možná i s lítostí dopřeje a odpustí.
